Indiánka

Irsko; Sestry

Za mnou stál postarší muž v uniformě vyšší pověřené osoby na lodi, na hlavě posazenou čepici s připnutým znakem Marygold, kolem ramen měl našitá zlatá lanka.

,,Dobré dopoledne," promluvil. ,,Jsem důstojník, mé jméno je Brown. Rád bych vám, slečno Starklová, představil dceru státního úředníka z Manchesteru, slečnu April, ráda by se s vámi seznámila," řekl. Trochu ustoupil a z jeho stínu vystoupila nízká holka v šatech s krajkami, hnědými lesklými vlasy, v rukách držící pár bílých rukavic. Vypadala jako vystřižená z módního časopisu devatenáctého století, z čehož jsem taky soudila, že státní úředníci nejsou vůbec špatně placení. Jenže pak jsem se podívala na sebe, a zjistila, že to není o moc lepší. Vypadám jako princeznička, jako skrblík, a proto mi představují děti z rodin, které křečkují peníze, podobně jak se to očekává u rodiny Mignnonette Starklové číslo dvě.

Tak to potěš koště, pomyslela jsem si skepticky, když nás důstojník téměř beze slova opustil. O čem mám s malou zbohatlíkovou mluvit?

Děvče si mě pečlivě prohlédlo. ,,Nemáš rukavice," všimlo si ihned.

Ale zato mám slunečník, bod navíc, blesklo mi hlavou. ,,No, nemám rukavice. A kdyby jsi se dívala ještě pozorněji, zjistíš, že lem mé pravé punčochy má úplně jiný vzorek krajky než ten levý," přidala jsem a vyhrnula cíp šatů, aby mi bylo vidět lýtko. Dvě odlišné punčochy jsem si nevzala úmyslně, byly bílé a tak jsem se snáz spletla. Čekala jsem, jaká bude odezva.

Ona zvedla obočí a s vykulenýma očima na mě zírala. ,,Tebe guvernantka nenutí nosit rukavice a kapesníky a mluvit slušně a nosit stejné punčochy?" vychrlila na jeden nádech.

,,Hele, slyšela jsi ode mě jednu větu, a říkáš, že nemluvím slušně? Já mluvím slušně, jen trochu jinak, víš?" ohradila jsem se podrážděně. Ano, jinak, to je to správné slovo.

,,Oslovovat člověka hele se mi nezdá příliš... Taktní. Tvou guvernantku by z takového výrazu jistě trefil šlak," prohlásila.

,,Šlak se mi nezdá moc taktní," napodobila jsem ji. ,,A guvernantku nemám." Tím jsem jí úplně dostala. Působila jsem na ni jako rebelka, barbarka, cokoliv, jen ne jako gramotný vychovaný živočich. Už jsem ji nechtěla dál trápit, ale také jsem chtěla ukázat, že ode mě se žádných naučených naškrobených řečiček nedočká. Navíc, jen se pokoušet pochytit některé zastaralé anglické fráze, a pak je vhodně použít, vyžadovalo větší IQ, než jsem v té chvíli měla k dispozici.

,,Aha," řekla a bylo ticho. Tak ta konverzace není až tak těžká, napadlo mě.

,,Když vůbec nemáš guvernantku... Smím se tě zeptat, jak jsi stará?"

S úšklebkem jsem přemýšlela, jestli mám podat odpovědět větou jsem stará tolik a tolik let, ale nahlas jsem odpověděla pro mě přirozeně: ,,Je mi čtrnáct."

Dívka potěšeně zatleskala. ,,Mně je jedenáct." Vůbec jsem nechápala, co jí na tom faktu připadalo tak zábavně rozveselující. Přece jen byla mladší o tři roky. ,,Má sestra Beth by byla stejně stará jako ty, jenže umřela, před pěti lety." Vyprávěla to tak zlehka, jako by právě mluvila o novém štěněti. ,,Mám ještě bratra, jmenuje se Albert, ale je hrozně drzý," povídala dál.

,,A ten žije?" přerušila jsem ji.

Zaraženě mě sledovala. ,,Ano, tomu se zřejmě daří až velmi dobře, však uvidíš. Vždycky mi něco ošklivého provede. Je to takový rebelský spratek..."

Tak počkat. Vážně řekla rebelský spratek, povstalec?! Tahleta vychovaná, naprosto korektně mluvící holčička? Možná jsem jen špatně rozumněla tomu slovu, které použila. Insurgent, to bylo to slovo. ,,Cože? Co přesně, April, mimochodem, jmenuješ se April, že...? Prosím tě, co znamená insurgent?" otázala jsem se jí pro jistotu.