Indiánka

Londýn

Ahoj! Jsem Bianca. Je mi čtrnáct a tohle mé obrovské dobrodružství začalo, když jsem si na chvíli propadala dech na lavičce v parku. Ale ne v ledajakém. Já měla totiž výhled rovnou na Buckinghamský palác.
Ano, byla jsem v Londýně!

Dneska končil můj úžasný týdenní výměnný pobyt u jedné rodiny v Kensingtonu. Na šest dní jsem musela být vzorná holčička co se týče stolování, konverzace a v dalších takových případech, kdy se může člověk znemožnit před společností. Ano, holka, za kterou jsem přijela, byla že šlechtické rodiny. I přes upjatou úřední atmosféru byla rodina Starshinenových (jak znělo jejich civilní, mimochodem dost zvláštní jméno) hrozně fajn. Každý z pětičlenné rodiny měl smysl pro humor, včetně malého Louise, kterému bylo teprve pět let. Rodiče pozorně naslouchali svým dětem a snažili se s nimi trávit hodně času, i když přes úřad, který musel pan Starshine zastupovat, ho moc nebylo. Celkově bych mohla říct, že mi jejich rodina připomínala v mnoha věcech tu moji, kterou miluji. Připadalo mi, že je dokonalá.

To se však nedalo říct o mé škole.
Bylo to sice supermoderní gymnázium s nejnovějšími technologiemi a velikými prostory, avšak problém byl v tom, že jsem tam byla nová. Všichni mí spolužáci byli už roky sžití se školním řádem na této výjimečné škole, znali její tradice a věděli, co se považuje za normální a co za naprosto nemožné. Náplň mých prvních dnů na zmíněné škole, ve zmíněném kolektivu, spočívala jen v zírání na nové lidi a luxus ve třídách. Samozřejmě, že jsem se hned snažila najít si přátele, jenže první skupina holek, s kterými jsem se snažila navázat řeč, se na mě dívaly, jako na tu z vidlákova a další dívky, co jsem potkala, byly arogantní kačeny. Prostě pohádkový školní týden.
Na další setkání jsem logicky ztratila chuť. Vím, že v té třídě musí být i normální lidé, ale to bude vyhynulý druh. Ti si se navíc se vší pravděpodobností asi myslí, jaká jsem asociálka, protože jsem se po zbytek týdne raději držela stranou. Ale na mou obranu, snaha od nich byla také dost zanedbatelná. Ale třeba bude další týden ve škole přívětivější.

Co se mého výletu do Londýna týče, celkem jsem naší rozuměla s Elizou, nejen proto, že máme obě cizokrajná jména, totiž že jsou tak i zapsaná v matrice. Proč se všem spolužákům přezdívalo anglickým jménem, teda ku příkladu z Jakuba na Jamese a podobně, jsem do teď nepochopila. Asi je to cool, jinak vážně nevím. Co mě však na ostatních zarazilo, s jakým opovržením přijímají jednu z holek, které říkají Katy. Teda alespoň většina ji nebere mezi sebe a to jen proto, že má něco s nohou. Je to pozoruhodné, jak někdo může přehlížet tak přátelskou a milou holku, teda alespoň co jsem vypozorovala, jen proto, že měla v minulosti zřejmě nějaký úraz a nemůže běžet na delší vzdálenost a trochu kulhá.

Na výměnný pobyt jsem měla jet právě z důvodu, abych svoji třídu lépe poznala. Haha, škoda, že nikdo ze třídy nečekal, že zrovna na mě vyjde rodina z Kensingtonu, to znamená sedm dní strávených v královské čtvrti. Zezelenali by závistí, alespoň někteří. Takže oni to neví a ani se to v bližší době nedozví.
Dobře-jim-tak.

Uvelebila jsem se na lavičce, suvenýry nakoupené mám a zbývá ještě hodina do setkání s ostatníma děckama, tedy i konec osobního volna. Mám tedy čas i na četbu.
Z batohu jsem vytáhla Bibli, jsem křesťanka. Chvíli jsem si četla z ní a pak vytáhla ještě jednu knihu. Vinnetou, Indiánské léto od Karla Maye.
Celou sérii jsem už sice jednou přečetla, teda s vynechávkou náčelníkovy smrti, ale znovu jsem se k prvnímu, dle mého názoru skvělému dílu, vrátila.

Jedním prstem jsem přejela hladkou a zároveň matnou obálku knihy. Bylo na ní vyobrazeno schéma prérií, uprostřed stál indián, za otěže držel svého koně. Původní obyvatel Severní Ameriky měl být zřejmě Vinnetou, alespoň tak si ho ilustrátor zřejmě představoval. Když jsem přejela bříškem ukazováčku po koňských plecích, kůň se otřepal a pohodil hřívou. Ach, tak to určitě. Ta má představivost. Chvíli jsem se soustředila na indiánův výraz v obličeji a připadal mi trochu... Smutný. Najednou mi v mysli vyvstanula věta: Přijď a pomoz nám. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo dobročinně vypomáhat u nějakých původních obyvatel, v minulosti naivními lidmi přezdívanými divoši. Potřebují vůbec nějakou pomoc? No, v době, kdy ,,žil" Vinnetou by za spojence bělochy určitě potřebovali, stejně, jako běloši měli s indiány uzavřít mírovou smlouvu a ne s nimi válčit.

Knihu jsem otevřela na stodvacáté straně, tedy zhruba v první třetině. Z říše písmen mě za několik minut vytrhlo vyzvánění nedaleké katedrály, ohlašovalo přesně poledne.

Údery zvonů se zdály až podezřele hlučné, jako bych byla přímo ve věži, kde jsou zasazeny. Také vzduch mi připadal s každým úderem čerstvější a svěžejší a co bylo nejdivnější, ustal i ruch silnice, žádné auto nebylo slyšet. I přes všechny ty podivnosti jsem měla oči stále upřené do knihy, neodvážila jsem se je zvednout. Rány zvonů zesílily až na ohlušující rámus.

Polední zvonění náhle ustalo, jako když utne. Pomalu jsem zvedla hlavu. Na první okamžik, tedy asi na první dvě setiny, se
zdálo, že se nic nezměnilo, ale hned na to jsem uviděla, že jsem úplně v jiném parku.
Ne, to není možné.
Zařehtání mohlo jít klidně od koně z nějakého vyhlídkového kočáru, který kolem paláce jezdí běžně. Jenže to nebyl kočár, ale, jak jsem spatřila, drožka. Následujícím velikým šokem pro mě byli dva mladí lidé, co se procházeli po pěšině. Teda ne, že by na procházce bylo něco špatného, ale problém bylo oblečení těch mladých lidí. Šaty byly totiž jako vystřižené z časopisu osmdesátých let, jenže osmnáctého století.

Jediné, co zůstalo původní, byla očividně ta písková cesta, po které kráčeli a také Buckinghamský palác na obzoru.

Vyděšeně jsem si promnula oči. To je teda pěkný psycho. Vyskočila jsem na cestu a otočila se kolem své osy. Musela jsem hodně šokovaně vypadat i zdálky, protože mladý pár mě neminul, ale zastavil se proti mně. Mladík s vysokým cilindrem s pohledem na mě zvedl obočí.
,, Slečno... Je vám dobře?"
Trapas. Vypadám asi jako blázen, podle toho, jak se tváří ti dva, došlo mi.
,,A-ano, je," konečně jsem vykoktala.

Dvojice si mě prohlédla od hlavy až k patě, jako nějaké exotické zvířátko.
,, Jste si jistá? Vypadáte... Šokovaně."

Chtělo se mi odpovědět, že nejsem nic jiného než šokovaná, vyděšená, vytřeštěná a vyvedená z míry, ale udržela jsem se.

Koukla jsem na špičky svých bot a zděsila se. Proto se na mě dívají tak divně.

,,Jen jsem si četla a ztratila pojem o čase. Nestíhám!" Vykřikla jsem a popadla tašku a knihy. Rychle se uklonila a co nejrychleji vypadla z parku. Zastavila jsem se až na ulici. V mé hlavě nastal obrovský zmatek. Lidé vypadali jako z kostýmové prohlídky ve skanzenu a domy jako skanzen samotný. Vyběhla jsem přes jinou pískovou cestu, načež jsem zjistila, že je to zřejmě rušná silnice, protože mě v tu chvíli málem srazila dvouspřežníková drožka. Kočí něco zanadával a já přistála díky Bohu beze šrámu na chodníku. Ještě, že tohle byla královská čtvrť a všichni zde chodili jako vzorní měšťané a šlechtici s hůlkami a že holku, co zakopne o obrubník a sekne sebou přímo jim pod nohy rozhodně nečekali. Rychle jsem se omluvila a oprášila si halenku a džíny. Všechny dámy co mě míjely měly dlouhé barevné šaty a většina i čepce, a já měla oblečené DŽÍNY. Navíc mé dlouhé oříškové vlasy nebyly nijak svázané, naopak mi divoce vlály kolem krku. Pánové nosili dlouhé fraky a hůlky, výjimkou nebyly ani cilindry.

Docházelo mi to až moc rychle. Nevím, jak se to stalo a co se tu vlastně děje, ale já jsem se právě teleportovala do MINULOSTI.