Indiánka

Irsko; Přátelé

,,Za hodinu přistáváme v Irsku," informoval mě stevard Jason, když mi v jedenáct donesl něco na způsob dopoledního čaje, nebo zkrátka svačiny. Skládala se z čerstvě opraženého toastu s marmeládou, salátu z různého druhu ovoce a k tomu nesměl chybět ten čaj. Černý. Zakousla jsem se do pečiva a poté usrkla trochu obávané tekutiny z šálku. Čaj měl přesně tak nemožnou chuť, jak jsem si ho z poslední odvážné ochutnávky pamatovala. Snažila jsem se na ni zapomenout a raději se obrátila na Jasona. ,,Pořád plujeme směrem k Irsku? Já myslela, že jsme jeho břehy minuli už v noci."

,,My ostrov obeplouváme, slečno," objasnil Jason věcně.

Cítila jsem se trochu hloupě. ,,Aha. No, jasně, že plujeme ještě stále kolem... Moment, proč? Kvůli čemu v Irsku stavíme?"

,,Vyzvedáváme tam další cestující," vysvětlil. ,,Budete mít možnost jít na břeh, pokud budete chtít, zdržíme se tam bezmála tři hodiny," řekl.

Toužila jsem se pochopitelně do Irska podívat a už jsem osnovala, jak Charleyho donutím, aby šel se mnou. Samotná v cizím městě se mi totiž být nechtělo. Od toho mě Charley má doprovázet, ne? Ale v jakém vlastně městě? Na to jsem se musela svého stevarda zeptat.

,,Jmenuje se to tam Kinsale, ale oficiálně to město zapadá pod hrabství Cork, což je pro všechny povědomější."
Moje matná představa ze zeměpisu se mě snažila přesvědčit, že Cork leží v jižní části ostrova, nebo to přesvědčení vyplývalo z toho, že obeplouvat Irsko ze severu se mi zdálo jako hloupost.

,,Dobře, děkuji vám," kývla jsem a stevard se otočil k odchodu. Ta formalita mě začínala unavovat, chtěla jsem zjistit, jak by mladík zareagoval, když uslyší místo toho ohraného ano, slečno, jistě, slečno, děkuji vám, pane a tak dále, něco jiného. ,,Jo, a... Jayi? Dík za sváču," zavolala jsem na něj. Vážně mi netrvalo dlouho tuhle ne příliš originální přezdívku vymyslet. Podle mě se to na něj hodilo a znělo to méně upjatě. Jednu zkratku jsem měla i pro jeho sestru, a myslím, že jména pro dvojčata to byla dokonalá - Jason a Joycelin, Jay a Joy.

Jason se obrátil s překvapeným výrazem, v očích se mu ale pobaveně zablýsklo. Věděl, že si dělám legraci. ,,Ano...?" Už chtěl začít s tím jeho slečno, než jsem ho včas přerušila.

,,...Bianco," doplnila jsem. Jay zvedl obočí. ,,Tak mi říkají," vysvětlila jsem rychle.

,,Co jste ještě potřebovala... Bianco?" Tak blízké oslovení mu zřejmě moc nešlo přes pusu, ale mně to vyhovovalo. Říkat si s o pár let starším klukem mezi sebou ,pane' a ,slečno' mi připadalo prostě bizardní, i když v této době to bylo evidentně docela přirozené.

,,Zastaví se tady opět Joycelin, když jste přišel vy?" otázala jsem se, ale vzápětí mi došlo, že se ptám špatně.
Jason pokrčil rameny. ,,Pokud si to budete přát, tak určitě." Joycelin zde přeci pracovala jako služebná. Pokud některá z cestujících potřebovala pomoci, prostě pro Joyce poslala. Jenže já jsem ji nechtěla volat jako aportujícího psa, přála jsem si, aby měla trochu na výběr. ,,Bylo by mi potěšením, kdyby se zde zastavila," řekla jsem proto a Jay podruhé kývl. Vlastně jsem si s ní chtěla jen popovídat.

***

Komorná opravdu přišla, s úsměvem, ve své služební uniformě a vlasy svázanými do drdolu. Vlastně byla upravená stejně, jako ráno, zaměstnanci lodi měli ohledně vzhledu asi přísná pravidla.

,,Poslyš, je tvůj bratr zvyklý, aby se mu říkalo Jay?" zajímala jsem se, když mi Joycelin upravovala vlasy. Některé prameny se totiž během dopoledne vymotaly z toho náročného účesu, který bych se já zpětně na své hlavě ani nepokoušela napodobovat, kvůli mé šikovnosti, co se vlasů týče.

Joyecelin se zasmála. ,,Ale ano, já sama mu tak říkám - občas, když ho chci trochu podráždit."

,,A on tobě říká Joy?" zkusila jsem to.
Komorná zamyšleně svraštila obočí. ,,Nepamatuji si, kdy mě tak oslovil naposled. Víš, Joy a Jay, tak nám říkali máma s tátou... Než umřeli, na nemoc." Na chvíli nastalo tíživé ticho.

Nechtěla jsem se Joy dotknout. ,,Promiň," vyhrkla jsem rychle.

Ona jen zavrtěla hlavou. ,, To je v pořádku. Vlastně mě ty přezdívky docela těší. Připomínka na šťastnější časy... Od ztráty našich rodičů už uplynuly čtyři roky - to mně a bratrovi bylo dvanáct. Bylo to těžké, ale už jsme se přes to přenesli. Od té doby se živíme sami. Tahle loď je pro nás požehnáním, a až budeme v Americe, najdeme si nějaké stálé zaměstnání. Bude lépe."

Bylo mi jí líto, chtěla jsem pro ni něco hezkého udělat, ale moc mě toho nenapadalo. ,,Býváš celý den v jednom kole, třeba bych ti s nějakou prací mohla pomoct," nabídla jsem.

Joy poděkovala, ale nesouhlasila s tím. ,,Nadřízení by to zjistili, a měla bych problém. Ale já to zvládám, neboj se. Když budou cestující na mezizastávce v přístavu, dám si přestávku a budu mít chvíli klid. A ty se na břeh podíváš?"

,,Já vlastně ani nevím," přiznala jsem. ,,Podle toho, jestli půjde ten, co mě doprovází."

,,Ale rozhodni se rychle," Joy zdůraznila. ,,Vidíš? Už dohlédneme na pevninu!" ukázala k oknu, a opravdu - v dálce přes vodu se objevovaly obrysy budov a přístavních mol, čím dál zřetelnější a sytější.

Chtěla jsem si Irsko prohlédnout z dálky, jako jeden celek, a zamířila jsem, už bez Joy, na palubu, kde se začali shromažďovat cestující, za stejnám účelem jako já. Před tím jsem však komorné vtiskla dvě mince. Rozpačitě peníze převracela v dlani.
,,Jsou to jen dvě libry," uklidnila jsem ji. Tehdy, tedy pro mě dneska, to asi muselo být jmění.

Můj doprovod se právě toulal po palubě nedaleko mě. ,,Charley!" Snažila jsem se na sebe upozornit, zamávala jsem na něj a on přišel. Usmíval se a vedl za sebou muže mladšího věku, zhruba tak starého, jako on sám.

,,Dobré ráno, Bianco. Chtěl bych ti představit mého dávného přítele, malíře z Německa, pana Rollingse. Jo... A taky bych se ti chtěl omluvit, že se mi podařilo se ti celou dobu vyhýbat, přece jen, na tak velké lodi se to stane celkem lehce..."

Mávla jsem rukou. ,,V pohodě." Nebo jsem si aspoň představovala, že opakovaně vypustit z hlavy svěřenkyni, nezletilou holku, co cestuje sama na parníku, a tentokrát zapomenout na celé dopoledne, je v pořádku.

,,Ale zapomněl si na mě omylem, nebo úmyslně?" trochu jsem si rýpla.
Charley se zatvářil překvapeně a dotčeně. ,,Jistě, že nedopatřením," odpověděl. Hned na to se s malířem pustil do pro ně zajímavého, avšak pro mě k smrti nudného, hovoru, a mě zase úplně opomíjeli. Já se tedy raději odebrala na druhý lodní bok, a zírala na obzor, který se velmi přibližoval, tedy spíš naše plavidlo se přibližovalo, a čekala, kdy přistaneme.

***

Z mé velice záživné aktivity mě vyrušilo odkašlání. Málem jsem vyletěla z kůže, předtím byl takový klid...