The Lonely Girl /Fred Weasley/

16.

„Frede!" Tris běžela po chodbě, skočila kolem krku svému zrzkovi a políbila ho. Fred se zdál, jako by to nečekal. „Tris?" Otočila se a tam stál George. Teda, myslela si, že to byl George. Odskočila od zrzka, a vyděšeně se na něj podívala. Usmíval se od ucha k uchu. „Líbá skvěle, brácho," zasmál se a podíval se na Freda. „Vážně sis nás právě spletla?" Fred se taky řehtal. Ona byla hodně rozhozená. Tohle se jí nikdy nestalo. Pak jí došlo, proč si je spletla. George měl na svém svetru velké F a Fred zase G. „Proč jste si proboha prohodili svetry?" Měla oči otevřené dokořán. Její šok z toho, že políbila špatné dvojče ještě neodešel. Ti dva samozřejmě vypadali úplně v pohodě. „Máme v plánu takovou maličkou neplechu. Schválně jestli uhodneš na koho?" Tris se koukla na jejich kapsy, které výjimečně neměli plné těch otravných bobulí, u kterých si nedokázala vzpomenout, jak se jmenují. Takže na Filche to nebylo. „Na Rona, když ti to přemýšlení tak dlouho trvá." Zavrtěla hlavou a stoupla si mezi ně. Vykročili chodbou směrem k Velké Síni na snídani. „Tak, proč ty prohozený svetry?" Oba pokrčili rameny. „Jen tak." Tris ufrkla a pokračovala v kladení otázek. „To znamená, že máte v plánu... Co přesně?" Dvojčata se znovu zachechtala. „Uvidíš." „Uvidím, proč? Já nechcu jít s vámi," koukla se na ně a hned jí došlo, co s ní mají v plánu. „Ne, ne, ne! Na to zapomeňte! Nebudu vaše návnada!" Vrtěla hlavou, jako blázen, dokud ji nezastavil Fred. „Prosím," koukal se na ní pohledem, kterému nešlo říct ne, i když se doopravdy snažila. „Fajn!" Vykřikla naštvaně, ale jakmile dvojčata začala na oslavu tančit, vztek jí přešel. Na ty dva se prostě nedalo zlobit.

Po snídani, zamířili do koleje Nebelvíru. Dvojčata se vydala do Ronova pokoje, zatímco Tris čekala u krbu. Už teď se cítila trapně. „Rone!" Zvolala, jakmile vešel dovnitř. „Um, Tris? Co tady děláš?" „Ale, jen s potřebuju," na chvíli se zastavila a pohrála si se svými vlasy, „promluvit." Mrkla na něj, vzala ho za kravatu a vedla k němu do pokoje. Strčila ho do postele. Ron byl hodně zmatený. „Pěkný plyšák," pousmála se Tris. Ron nervózně vzal plyšáka do ruky a už se ho chystal odhodit. Pak se zjevila dvojčata, zamumlala kouzlo a Ronův plyšák se změnil ve velkého pavouka. Ron začal ječet jako malá holka. Ještě pár sekund držel v ruce pavouka, pak ho hodil těsně kolem jejího obličeje a narazil do skříně. Pavouk se vzpamatoval a vrhl se po Ronovi. Vystřelil z pokoje, pavouk za ním. Ti tři se smáli až se za břicha popadali. Po chvíli se ozvalo další ječení a smích. Ječeli hlavně holky a Ron, kluci se smáli. Harry se smál asi nejhlasitěji. Scházeli dolů po schodech, Fred jedním mávnutím hůlky přeměnil pavouka zpět na nevinného plyšového medvídka. Cestou dolů si všichni tři vysloužili potlesk od několika lidí.

Procházeli chodbou na její první hodinu. Fred trval na tom, aby ji doprovodil. „Tris, jaká byla vlastně oslava?" Tris povytáhla jedno obočí. „No, oslava Diggoryho vítězství..." „Ach, ta oslava. Jojo, byla fajn." Ve skutečnosti lhala. Na té oslavě ani nebyla. Celou noc strávila na dřevěném molu a přemýšlela. Moc si toho nepamatuje. Byla tam asi pět hodin po odchodu Draca, potom šla zpátky do hradu. Cestou potkala svého otce, se kterým tak toužila probrat to, co jí řekl Malfoy. Bohužel nemohla. Sirius se pořád vyptával na to, proč je venku tak dlouho. „Byla jsem s Fredem," řekla mu. Potom už se na nic neptal, doprovodil ji skoro až k hradu, ale Tris trvala na tom, aby co nejrychleji odešel. Přece byl ještě hledaným „vrahem na útěku".

„Tris? Haló, jsi tady?" Fred ji vytrhl z myšlenek. „Jo, promiň. Jen jsem unavená. Oslavy trvaly dlouho do noci, víš?" Další lež. Fred kývnul. „Chápu." „Co jsi říkal? Myslím, když jsem tě nevnímala." „Nic důležitýho." „Dobře." Všimla si, že nálada je teď trochu napjatá, a tak ho políbila. Fred jí daroval zářivý úsměv. „Po škole si jdi brzy lehnout jo? Tím líčením jsi svou únavu moc nezakryla." Tris se pousmála a vešla do učebny lektvarů. Pozdravila Snapea, který na ni jen kývl, tak jako vždy od té doby, co ji vyhrožoval smrtí v Chroptící Chýši. Pořád se snaží najít Siriuse, ale Brumbál mu to vždy vymluví. Díky bohu.

Čas utíkal najednou nějak rychleji. Chodila na hodiny, učila se, trávila čas s Fredem, chodila na jídla. A takhle pořád dokola. Vše to bylo v mlze. Cítila, jak se směje, z hodin měla vždy všechny zápisky, testy a zkoušky měla vždy za jedna. Najednou bylo období zkoušek NKÚ a třetí úkol ťukal na dveře. Zkoušky zvládla levou zadní. Měla z nich výborný pocit. To vše ale dělala nevědomě. Cítila se, jako by to od února do zkoušek nebyla ona. Jako by někdo převzal plnou moc nad jejím tělem a vše dělal za ni. Všechny společenské události, všechny testy a zkoušky. Její podvědomí bylo pořád v tom dni, kdy ji Draco řekl, že umře buď Cedric nebo Potter. Nejděsivější bylo, že si nikdo nevšiml, že by nebyla v pořádku. Všichni si mysleli, že je naprosto v pořádku.

A teď byl červen. Za dvacet čtyři dní je třetí úkol. A ona se pomalu probouzí do reality. Nervozita ji sžírá zevnitř, protože ví, že se blíží nevyhnutelné.

-------------

snažím se psát, akorát to jde teď fakt blbě, takže se moc moc omlouvám. 

za chvíli se dám dohromady, takže se nebojte, další kapitoly budou brzo.

pac a pusu <3