The Lonely Girl /Fred Weasley/

17.

Bylo to tady. Poslední úkol Turnaje kouzelníků konečně nadešel. Žáci spěchali po chodbách, aby dostali podpis jejich favorita, učitelé panikařili, když viděli, jaký nepořádek je ve třídách a že žáci nedávají pozor. Weasleyovi zase uzavírali sázky. Všude byl naprostý zmatek.

Tris procházela chodbou se svým bratrancem, Dracem. On vypadal tak jako vždy – nepřístupně, bez emocí. Na Tris však šly vidět její obavy. Měla velké kruhy pod očima, které se jí nepodařilo zamaskovat ani tunou líčidel. Několik dní už nespala. Většinou psala dopisy tetě a strýcovi nebo se scházela se svým otcem. V ruce držela několik učebnic. Její pohled mířil někam do prázdna. Ti dva byli klidem uprostřed chaosu.

„Tris," zašeptal Draco tak, aby ho slyšela jen ona, „musíš se dát do pořádku, jestli u Brumbála nechceš vzbudit podezření. Rozumíme si?" Ona ani nezvedla pohled. „Tris, rozumíme si?" „Jo, Draco. Rozumíme." „Tak se koukej vzpamatovat." Otráveně na něj pohlédla. On se na ni usmál, aby ji přiměl něco dělat. Úsměv mu oplatila, byl to však ten nejumělejší a nejfalešnější úsměv, jaký kdy Draco viděl. A to jich viděl spoustu v podání svého otce. Vyprskl smíchem. „Víš, jak jsi vypadala? Takhle," pověděl mezi výbuchy smíchu. Napodobil její křivý obličej. Tris se snažila držet naštvaný obličej, ale nešlo to. Otočila se, aby ji neviděl se smát. Bylo však už pozdě. „Vážně jsem tě právě rozesmál? Vítej zpět do reality, Tris." Zavrtěla nevěřícně hlavou a usmála se na něj. „Páni, Draco! Jsi můj hrdina! Právě jsi mě zachránil z několika měsíčního transu! Děkuji, děkuji, Draco!" Křičela na všechny strany a k tomu to doprovázela přehnanými gesty. Draco se jí uklonil. žáci na chodbách jim darovali zmatené pohledy. „Herečko," zamumlal. Tris ho pobaveně žďuchla do ramene. Draco ji to oplatil. Ale za jeho žďuchnutím bylo něco víc než jenom škádlivé rivalství. Tris to napálila rovnou do kluka z její koleje. Zatím neviděla jeho obličej. „Sakra, omlouvám se," řekla a začala sbírat své učebnice z podlahy. „Tris, co tady děláš?" Zvedla oči, „Cedriku?" Otočila se směrem, kudy odešel Draco. Opíral se o kamenný sloup a lišácky se na ni křenil. „Já jsem do tebe vrazila." „Jo, všiml jsem si." Tázavě se na ni koukal. Připadala mu krásná, a to i teď, když měl kruhy pod očima, vytahanou mikinu a každou ponožku jinou. „Jsi v pořádku?" „Ehm, já-já," odkašlala si. Odněkud zezadu se ozvala Cho, která žádala, aby už šel. „Musím jít. Bylo fakt... fajn tě zase vidět." Otočil se na patě, ale Tris ho vzala za ruku. Dívali se do očí. Tris došlo, že tohle klidně může být poslední možnost s ním mluvit. Chtěla mu toho tolik říct. „H-hodně štěstí. Při dnešním úkolu." „Díky, Tris. Teď už ale fakt musím jít." Vymotal svou ruku z jejího sevření a odešel. „Sakra," zaklela, když si uvědomila, jak musela vypadat. „Páni, vypadalas jako zoufalá bejvalka," pověděl Draco, jako by jí četl myšlenky. „Nesnáším tě, Malfoyi." „To je mi jasný." „Mám tě příště strčit do Grangerový?" „Ne, ta už mě přešla." „To myslíš vážně? Kdo je teď tvým terčem obdivu?" „Prosim tě, že se ptáš. Přece můj milovaný Potter. Ach, jak já ho zbožňuji, je tak odvážný! Vidělas, jak porazil toho draka? Ach Pottere, má lásko, můj světe." Tris vybuchla smíchy. „Ach můj Harry," pokračovala, „ta tvá jizva je tak sexy! A to, jak jezdíš na tom koštěti, ach ano!" „Můj vyvolený!" Vykřikl Draco. Chechtali se až dokud nedošli každý na svou hodinu.

Došla až do učebny bylinkářství, kde už čekali její spolužáci z mrzimorů, havraspárští a profesorka Prýtová. Všude byl rozruch, žáci si ukazovali své kartičky podepsané šampiony. Profesorka se snažila všechny uklidnit, aby mohla zahájit hodinu. Vůbec se jí to nedařilo. Vzdala to. Začala psát poznámky na tabuli, které si ovšem psala jen Tris. Probírali zázvor, takže to nebylo nic důležitého. Po chvíli se přestala soustředit a začala se taky bavit se svými spolužáky.