// Z Šikany V Lásku//

*(*1*)*

Jako každý normální den si to mířím na autobusovou zastávku. Cestou kopu do kamínek na chodníku. Mé vlasy mi padají do očí a v uších sluchátka s klidnou hudbou.

Zastavím se až na zastávce a posadím se na volné místo na lavičce. Kolem mě byli děti, které jezdili do školy ze sirotčince.

Ano zaslechli jste správně ze sirotčince. Od tam tud pocházím aj já. Rodiče jsem nikdy nepoznal a nic o nich nevěděl. Takže tam žiji už od malého mimina a nikdy jsem nepoznal jaké to je mít rodiče.

Naštěstí díky nějakým lidem z Tokya mohu chodit do školy. Platí mi na vzdělání a oblečení. Sice nemám tucha jak ten člověk vypadá, ale je mi to celkem jedno.

Už od mích šesti mi přispívají. Začal jsem normálně chodit do školy a nečekaně jsem byl až moc chytrý. To bylo tím že jsem už od mala rád četl knihy. Taky proto jsem pro všechny byl podivín.

S nikým jsem se nebavil ani nehrál, byl jsem prostě tiché a samotářské dítě. To se ale táhne i do přítomnosti.

Vyrušil mě zvuk přijíždějícího autobusu. Jako vždy jsem byl na konci řady, ale nakonec jsem se do autobusu dostal a sedl si na volné místo u okna.

Na Gympl chodím už čtvrtým rokem. Žádné kamarády jsem si nenašel. Ptáte se proč? Ne? Tak ne...

No prostě, když se se mnou někdo chce bavit, tak ho buď úplně ignoruji nebo vše odsouhlasím pouhým "hmm". Zatím jsem s nikým nepromluvil ani větu. Tedy až na učitele, když mě vyvolali nebo vzali na zkoušení.

Opíral jsem si hlavu o okno a pozoroval jsem oblohu plnou mraků a při tom poslouchal písničku, která mě uspávala.

Ta obloha mi připomíná mě. Je tichá, záhadná a obrovská... Ne že bych byl obrovský...

Mraky mají bílou barvu jako mé světlé vlasy. A modrá, která je rozplynutá úplně po celém nebi jako mé oči.

Autobus se nakonec zastavil u mé školy. Pomalu jsem vyšel ven a namířil jsem si to ke vchodu. Jako vždy se koukám do země na své nohy jak našlapují do rytmu písničky.

Vešel jsem dovnitř a u své skříňky jsem se přezul a vydal se ke třídě matiky. Rychlý proces. Už jsem vstoupil do třídy a sedl si na své místo do zadní lavice u okna.

Učebnici a sešit matiky jsem si hodil na lavici a tašku dal pod lavici. Hlavu jsem položil na lavici a zavřel oči.

Najednou jsem ucítil nějaký pohyb v mích vlasech. Neřešil jsem to protože to mohl být vítr. Ale ty pohyby neustávali. Tak jsem se líně podíval před sebe.

Jen jsem posunul hlavu dopředu a kouknul se co se děje. Předemnou seděla Karolin. Byla na mě otočena zády. Viděl jsem jen její rovné světlé vlasy.

Sáhl jsem si do vlasů zda mi tam neleze nějaký brouk či co. Prohrábl jsem si vlasy a zase se nastavil to první polohy co jsem byl předtím a zase zavřel oči.

Pohyby v mích vlasů zase začali. Opatrně jsem si sáhl do vlasů aniž bych otevřel oči. Nahmatal jsem tam něco tvrdého. Pořádně jsem to chytil do ruky abych zjistil co to je.

Mělo to tvar ruky. Otevřel jsem oči a posadil se, tak abych tu cizí ruku nepustil. Ruka patřila Karolin. Byla otočena na mě a usmívala se. Ruku jsem jí pustil a nechápavě jsem hlavu naklonil na stranu.

Ona se jen usmála a pohladila mě po mích světlých, hustých vlasech. Pak se otočila a povídala si se svou spolusedící.

Nevím zda se jí líbily mé vlasy a nebo mě jen chtěla probrat, protože jsem zahlédl učitele jak sedí u svého stolu a něco si zapisuje.