Neviditelná křídla

18.

Clare

Normálně se mi začali prát nad hlavou a o co? O mě? Já nejsem ničí hračka, nebudu pískat, jak mi někdo přikáže. Nebudu nikoho líbat, pokud to nebudu sama chtít. Davida jsem políbit chtěla, ale on nám to překazil. Nejsem bezmocná. Nejsem bezvýznamná. Nejsem člověk! Zatnula jsem ruce v pěst, a zatnula čelist. Otevřela jsem svoje oči, zase změnily barvu. Rázně jsem si stoupla doprostřed mezi ně a roztáhla ruce. Jejich kouzla se ode mě odrazila jako magnet. Mraky se začaly zatahovat a vítr začal foukat. Mě výhružně vlály vlasy v culíku. „Vypadni, ať ho můžu zničit a pak vyhrajeme, protože ty nebudeš mít na vybranou!" zařval na mě Apoll. Já se k němu otočila, moje oči byli strašidelné, a vítr okolo mě jenom hučel. Znovu jsem zmáčkla svoje pěsti a z nebe sjel obrovský blesk přímo před něj. On polekaně uskočil a já na něj zakřičela. Nepoznávala jsem svůj hlas, jakoby mluvili mraky nade mnou. „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! Vždycky mám na výběr! Nevím, co jsem, ale je mi to jedno! Nemáš právo mi říkat, co mám dělat!" Apoll na mě vytřeštěně koukal a pak se vznesl a odletěl. Jeho bratři ho následovali. Já se povolila a všechno se dalo zase do normálu. Otočila jsem se a padla Davidovi do náruče. „Jsi v pohodě?" zeptala jsem se se zabořenou hlavou v jeho ramenu. „Já jo, to ty si spadla z padesáti metrů dolů." Řekl nežně a pevně mě objal. Zahalili nás do jeho křídel, viděla jsem mu přímo do čí. Usmála jsem se a pak ho zase pevně objala. Asi jsem se zamilovala...