Neviditelná křídla

27.

Clare

Nevím, jestli se mi to jenom zdálo, ale David mi přišel, nějaký rozrušený. „To nám zabere celé odpoledne." Odfrkla si Sára naštvaně. „Hele a nemůžeš vytvořit takovou tu tlakovou demolující vlnu?" „Jo, nebo vítr, který to tady uklidí místo nás." Zasmála se Anna. „Ale já to neumím, ovládat," odpověděla jsem smutně. „Tak se to musíš naučit." Kristý mě vzala za loket a dovedla mě doprostřed kuchyně. „Já si myslím, že to není dobrý nápad..." „...Neboj se, když tak ti někdo z nás pomůže, snad." „Jak jako snad?" Zděsila jsem se, ale Anna si s klidnou tváří stoupla vedle Kristý, která stála naproti mně. „Nikdo si nejsme jistí, jestli bychom, tě dokázali zastavit. To, co si kolikrát předvedla, tak nikdo z nás neumí. Každopádně teď si zavři oči a uklidni se. Srovnej si svůj dech a dál, už to půjde samo." Já se nadechla a zavřela oči.

Soustředila jsem se na svůj dech. Byl pomalý a klidný, stejně jako tlukot mého srdce. Najednou jsem uslyšela, každičký zvuk, okolo mě. Šustění listí na stromech, padání prachu. Hýbání vody, vrzání židlí, mlaskání polykání, zavírání květin. Otevřela jsem oči. Viděla jsem výrazné barvy okolo sebe, moje oči začaly zářit světle modrou barvou. Povolila jsem prsty na rukou. Ostatní se zatím přemístili dál ode mě. Vydechovala jsem pomalu a najednou se otevřela okna a dovnitř vlétl jemný vánek. Přinesl sebou trochu listí. Viděla jsem prach v něm a život. Začal se hromadit okolo mě a já pak prudce roztáhla prsty. Nadechla jsem se a vítr se rozletěl po kuchyni. Sbíral všechnu mouku, ze země i ze stolů a zastrčených koutů. Vynesl jí ven. Já se pak otočila směrem k ostatním, kteří na mě fascinovaně hleděli. Zaměřila jsem na ně svoje modré oči a vítr doletěl k nim. Holkám sebral z vlasů mouku. Klukům vyfoukal celé oblečení a i vlasy. Všem vyčistil i křídla. Pak jsem zase povolila prsty a vítr vyletěl ven okny. Provoněl celou kuchyň bylinkami a vůní vody. Já se povolila a moje oči přestaly svítit. Zamrkala jsem a podlomila se mi kolena. Oskar s Ivanem mě pohotově zachytily a holky na mě koukaly. „No vidíš," pronesla nevěřícně Anežka a Anna mi sáhla rukou na čelo. „Neboj se, za chvíli to bude dobrý, já ti nandám trochu polévky." Já jenom přikývla a kluci mi pomohli si sednout ke stolu.