Game [Cz]

58.

Najednou ucítím neskutečnou bolest, nemůžu se pohnout a když chci otevřít oči, víčka mám těžké, takže se o to musím pokusit několikrát než se mi to opravdu povede. Do očí mi udeří světlo a já jsem donucena znovu oči zavřít, zhluboka se nadechnu, jenže se zastavím v půlce jelikož mi hrudí projede ostrá bolest, jak kdybych měla v hrudi jehly, když napodruhé konečně otevřu oči, uvidím bílý strop, trochu pootočím hlavu a kouknu doleva, hned poznám kde jsem, na naši ošetřovně doma, až teď si všimnu, že mám na tváři nějaký dýchací přístroj a v ruce kapačku, že které se mi udělá blbě, když jí vidím, jak jí mám zapíchnutou v ruce, takže si jí hned oddělám. Chci si sednou jenže to se mi nepovede, moje hruď a strana boku na to až moc bolí, takže se s bolestným zasyčením pohnu jenom trochu, abych alspoň hlavu měla zvednutou a lépe viděla. Odkryju deku, která je přehozená přes mé tělo a uvidím po snad celém těle obrazy a najednou si vzpomenu na tu krev co byla všude když mě srazil k zemi, nechápu to, nechápu, že žiju, ztratila jsem tolik krve.
V mých úvahách mě, ale vyruší otevírající se dveře, ve kterých se objeví hlava Didi, má skloněnou hlavu a v ruce nějakou krabičku, asi z obrazy, jde dál a ani si mě nevšimne, nad čím se musím ušklíbnout i přes bolest, která mi vystřelí do obličeje. "Ráda tě vidím" ozvu se a ona najednou rychle zvedne hlavu a  vytřeští oči, stojí jako solný sloup doslova, než jí dojde, že opravdu na ní mluvím já. "Pane bože!" Zařve tak, že jí musel slyšet snad celý barák a najednou se rozrazí dveře, ve kterých se objeví Tayler "Co tady sakra řv.." a jeho věta zůstane nedokončená, protože se koukne na mě, oči otevře dokořán a zasekne se v pohybu, sakra co s tím oba mají "To není možné!" Řekne šeptem Tayler a než stačím něco říct, oba jsou u mě a i přes bolest, kterou ucítím, je nechám mě obejmout. "Tak hrozně jsi nás vyděsila, tak hrozně moc!" Slyším jak se její hlas třese, jak dlouho jsem sakra byla mimo? "Jak dlouho tu už ležím?" Zeptám se konečně, když se oba odtáhnou, podívají se na sebe a já vidím, jak znervózni "Přes dva týdny" řekne potichu Tayler a tentokrát vykulím oči já "Cože?" Vykřiknu a chci vstanout, jenže mi i přes druhý pokus a varování Didi nedojde, že to prostě nezvládnu a tak se spokojím s tím, že sedím opřená zády o postel. "Čekali jsme na to každý den, jsem tak moc ráda, že jsi se probrala" usměje se na mě a já jí musím úsměv opětovat. "Byl tady Harry, vlastně sedívá tu každý den od rána až do večera, jenže dneska jsme ho poslali domů a ty se zrovna probereš, počkej jak bude nadšený, až se to dozví" hned jak to dořekne, dojdou mi její slova. Vybaví se mi ten den jako by se to stalo hodinu zpátky, to jak padám k zemi vedle Alexe, to jak Harry volá, aby někoho zavolali, aby mi někdo pomohl a také to, jak mu říkám, že ho miluju. "On tu bývá každý den?" Zeptám se potichu a mým tělem projede teplo. "Jo dokonce tu i někdy spal nikdy od tebe nechtěl odejít ani na minutu" řekne Tayler a já cítím ten neskutečný pocit radosti. Chci říct, že ho okamžitě musím vidět, jenže když se otevřou dveře, už nemusím říkat naprosto nic.
Ty jeho smaragdy se upřou mým směrem a já si znovu poposednu mám pocit jako by se díval skrz mě, strácím se v jeho očích, bože to mi tak chybělo, tak hrozně moc. "Ahoj Harry" řeknu do ticha, slabým hlasem a než stačím mrknout mám jeho ruce kolem svého těla, podaří se mi sundat ten dýchací přístroj a do nosu mě hned udeří jeho osobitá vůně, přes bolest mu dám ruce kolem krku a přitáhnu si to ještě blíž, jak jen to jde. Uslyším kroky a pak mi dojde, že jsme v místnosti jenom sami. Harry se po dlouhé době odtáhne a já mu okamžitě kouknu do obličeje. "Tak hrozně moc jsi mě vyděsila" zašeptá a sedne si na postel za mnou tak, že jsme si neskutečně blízko. "Vyšlo to, vyšel celý plán, co děti Harry?" Najednou potřebuju odpovědi a naléhavě na něj koukám "Celý plán vyšel, nemusíš se ničeho bát a všechny děti jsou živé" odpoví a chytí mou ruku. "Chyběla jsi mi, tak moc" řekne šeptem a já se kouknu do jeho očí, které dneska celé září. "Ty mně taky" hned jak to dořeknu, natáhnu se s rukou si ho přitáhnu k sobě tak, že se naše rty skoro dotýkají. "Myslím, že jsem ti ten den nestihl něco říct" když to dořekne, mám pocit, že přestávám dýchat, zhluboka se nadechne a vysloví větu, kterou bych nikdy od něj nečekala. "Miluju tě Jess a chci, aby si se stala jenom mojí, chci aby jsi byla mou ženou" jestli jsem předtím měla pocit, že nemůžu dýchat, teď se ten pocit zdvojnásobil. Dívala jsem se do jeho očí a stále víc mi docházela jeho slova "Ano!" vyhrknu že sebe ty slova a on roztáhne rty do úsměvu "Ano?" "Ano budu jenom tvoje, miluju tě Harry hrozně moc!" A to nám oběma stačilo k tomu, aby se naše rty setkaly v polibku, který mi taky sakra chyběl, protože když se jeho rty dotkly mých, znovu a zas mě to ujistilo v tom, že už nikdy nechci, aby se jich dotýkal někdo jiný než on.