Blue mind (Mischievous 1) •Loki cz ff•

*Kap 1. - Pouhá náhoda

TESS' POV

{flashback: před osmi lety, New York}

Byla jsem s rodiči v obýváku a dívali jsme se na televizi, kde zrovna dávali novou Mary Poppins. Je až komické, že si pamatuju každý detail filmu, každou repliku, pak ale se vše slilo do rozmazané šmouhy, ze které na mě občas vyskočí zamlžená vzpomínka.

Collinovi bylo tenkrát devatenáct, byl prvním rokem na Stanfordu, a díky tomu nebyl doma. Možná bych měla poděkovat jeho tehdejší přítelkyni, která ho tak sobecky držela o prázdninách od rodiny, a díky tomu mu pravděpodobně nevědomky zachránila život.

Pozorně jsme sledovali film, když v tom se jakoby kouzlem bytem rozlehlo cvaknutí zámku. Všichni jsme bez výjimky zpozorněli, nikdo, kromě Collina klíče neměl. Otec se hned natáhl pro zbraň, která ležela na komodě vedle dveří. Rozkázal nám, abychom se šli schovat a vyšel na chodbu, která vedla ke vchodovým dveřím. Matka výjimečně neprotestovala, popadla mě za ruku a odvlekla mě do ložnice. Rychle se po ní rozhlédla, a když jsme uslyšely z chodby zvuky zápasu, bez rozmýšlení mě strčila do skříně. Pohladila mě po hlavě a dala mi pusu na čelo.

„Ať se stane cokoliv, nezapomeň, že tě s tatínkem oba milujeme," smutně se pousmála a zavřela dveře. Byla mezi nimi ale malá škvíra, kterou bylo nepatrně vidět do pokoje. Viděla jsem matku, jak vytahuje z nočního stolku zbraň. Divila jsem se - ani jsem netušila, že ji má. Najednou jsem spatřila otce, jak ho dva lidé v černém s lyžařskými kuklami na hlavách, a co asi bylo nejdivnější i se slunečními brýlemi, strčili a on spadl na kolena. Matka sklonila zbraň, kterou na ně dosud mířila a sklonila se k otci. Měl rozbitý ret a z nosu mu tekla krev.

„Co chcete?" zeptala se matka, teď už se slzami v očích. Ani jeden jí neodpověděl a beze slov na mé rodiče namířili zbraně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vše se dělo tak rychle. Sledovala jsem to s vykulenýma očima, zadrhl se mi dech. Najednou se ozvaly dva tlumené výstřely a oba mí rodiče se zhroutili na zem. Málem jsem se neudržela a vykřikla jsem, na poslední chvíli jsem se ale vzpamatovala. Věděla jsem, že bych dopadla stejně, pokud by mě tu našli.

Pamatuju si, že se rodiče do poslední chvíle objímali a o to potom vypadalo o to hůř, jak tam tak leželi v náručí toho druhého, s pomalu rostoucí kaluží krve pod jejich těly.

Oba schovali zbraně a začali prohledávat pokoj. Jeden přešel kolem skříně, kde jsem byla schovaná. Ani jsem nedýchala. Bála jsem se, že by mě mohl slyšet a vyděšeně ho sledovala, dokud nebyl dál ode mě. Vše proběhlo v naprosté tichosti. I když se o pár minut později vytratili, tak jsem zůstala stále schovaná. Před očima jsem měla stále těla svých rodičů.

Netušila jsem, jak dlouho jsem v té skříni zůstala schovaná. Až ráno, když přišla uklízečka, mě její výkřik probral ze strnulosti. Slyšela jsem, jak vyděšeně volá policii a pak jsem začala brečet. Asi uslyšela mé vzlyky, protože o chvíli později pomalu otevírala dveře skříně a vyděšeně na mě hleděla.

„Neboj se dítě, už je to v pořádku. Nic se ti nestane," šeptala a natáhla ke mně konejšivě ruce. Vrhla jsem se jí do náruče a ona mě pomalu kolébala, jako velké dítě. Dál mi šeptala uklidňující slova a zůstala se mnou, dokud nedorazila policie. Výslech, stejně jako celý večer, jsem měla v mlze.

Druhý den se pak objevil Collin. Já si ho ale ani nevšímala, celý den jsem zvládla jen zírat na fotografii mých smějících se rodičů, na titulní straně novin, a nad nimi obrovský nápis ohlašující jejich smrt.

BOHATÍ MANŽELÉ KAINOVY NALEZENI MRTVI VE SVÉM BYTĚ.

{konec flashbacku}