Unfathomable

1.

" Broučku, za chvíli tam budeme. Babička s dědou už se na nás moc těší." Otočila jsem se v autě na zadní sedadla, kde v autosedačce sedělo malé dítko, na které padala únava. Jeho očka se zavírala k spánku a hlavička padala na stranu.

Pohled jsem opět vrátila na vozovku před sebou a vyhlížela nějaký obchod, kde bych něco mamce koupila. Nemůžu a ani nechci k rodičům přijet s prázdnou. Cítila bych se hrozně trapně. Vždy, když k nim jedu na návštěvu, něco jim koupím, ještě než vyjedu, ale dneska jsem na to neměla čas, tak se budu muset někde stavit teď. Pokud teda na nějaký obchod narazím. Rodiče bydlí v malém městě na jihovýchodě Anglie i s mým starším bratrem. Já jsem se přestěhovala do Londýna na studia, ale nějak se mi zalíbilo velkoměsto, tak jsem tam zůstala. A nelituji toho, ani při nejmenším. Ve třeťáku jsem si našla přítele, se kterým jsem po třech letech otěhotněla, ale jakmile zjistil, že jsem v tom, nechal mě. Ani mi to nevadilo. Nevím, ze začátku to byla láska, jak trám, ale po necelých třech letech to bylo takové jiné, nazáživné. Už jsem ho měla jen ráda. Nemilovala jsem ho. Nebyla s ním spokojená.
A když jsem v prvním měsíci zjistila, že jsem těhotná, chtěla jsem to s ním ještě nevzdat, ale on dítě nechtěl. Přál si, abych šla na potrat, ale to jsem nemohla, navíc to s ním nemělo budoucnost.

Malému je necelých šest měsíců. A jsem šťastná. Rodiče ho ještě neviděli, hrozně mě to mrzí, ale nebyl čas, tam jet. Naposledy jsem u nich byla, když jsem byla v osmým měsíci těhotenství, potom už jsem neměla čas a ani jsem nemohla. A rodiče za mnou také ne. Sice nevím proč, ale prostě nepřijeli. Tak si to vynahradíme teď. Budu tam pár týdnů, ještě nevím kolik přesně, ale vím, že to bude na delší dobu.

Bylo něco kolem páté odpoledne, když jsem konečně uviděla malý krámek. Nevypadal moc luxusně a zařízeně, ale něco by se v něm snad dalo najít. Kdyžtak se podívám ještě po jiném. U nás ve městě je jeden krám, tak popřípadě bych se zastavila tam.

Zajela jsem na menší parkoviště, bylo tam prázdno, kromě dvou aut, co stály za rohem.

Malý spokojeně chrupkal, tak jsem ho tak nechala, vzala si peníze a tašku, zamkla auto a vydala se k obchůdku. Dveře se sami otevřely, což mě překvapilo, nevypadal, že by tady byly takové dveře. Za pultíkem seděl pán okolo pětapadesáti let s malým psem vedle sebe. Nevypadal nebezpečně, spíš mazlivě. Tipla bych si, že to byl jezevčík, nebo tak něco, ale zas nevypadl jako lovecký. Psa jsem nechala psem a pozdravila prodavače. On jen přikývl a dál se věnoval nějakým papírům. Porozhlédla jsem se kolem sebe a vydala se do oddělení s jídlem. Asi jim koupím jen nějaké vínko a bonboniéru, nebo co já vím. Oni vlastně ani nic nepotřebují, doufám.

Zrovna jsem vybírala víno, když se otevřely dveře a dovnitř vešel nějaký muž. Neviděla jsem mu do tváře, ke mně byl zády. Ale zato jsem viděla na prodavače. V obličeji celý zbledl a ruce dal do vzduchu.

A krucinál.

Obchodem se rozezněl zvuk výstřelu. Ruku jsem si dala rychle před pusu, abych zamezila hlasitému výkřiku. Opatrně a hlavně potichu jsem se přikrčila a odplazila se za velký regál, přes který by mě neměl vidět. V očích mě začínaly štípat slzy, dech se zrychlil a srdce mi bubnovalo tak moc, že jsem myslela, že mi z toho hrudníku vyskočí.

"Pojď sem," chraplavý hlas se prohnal celým krámkem, srdce se tentokrát zastavilo. Na koho to mluvil? Je tu s ním ještě někdo, nebo mluvil na mě.
"Neděl se a okamžitě sem naklusej nebo si pro tebe zajdu."

Ne, ne, ne! Nemyslí mě! Určitě je tu ještě někdo. I když nevím, jestli by to bylo dobře nebo špatně.

A v autě mi spí dítě, musím za ním! Nesmím ho tam nechat! Co když si ho už někdo všiml? Co když je v nebezpečí? Co moje maličké!