Unfathomable

6

Z dek, co jsem našla složené na kraji gauče, jsem vytvořila malou ohradou pro Freddieho, aby se nepřevalil a nespadl. Zatímco ho hladím a pohrávám si s jeho bodýčkem, usmívá se na mě svým bezzubým úsměvem. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak krásný!
Nakloním se nad jeho obličejík a ptám se:
"Co budeme dělat, Freddi?" Smutně se pousměju a porozhlédnu se po místnosti. Nevím, co dál. Jsme ztraceni bůh ví kde se zvláštním mužem, co se nebojí udeřit ženu. Nesnáším takové lidi. Je to projev slabosti. Unaveně vydechnu a posadím se vedle na gauč. Na chvíli zavřu oči a zhluboka vydechnu. Potřebuju si srovnat myšlenky a vymyslet plán. Předpokládám, že dveře jsou zamknuté, takže jimi to nepůjde. Už zbývá jen okno.

Rychle se postavím na nohy a rozeběhnu se do kuchyně, abych našla něco železného. Což se také povede. Ale pro moje neštěstí je to jen naběračka a tou okno budu rozbíjet dlouho. Tak nakukuji do skříní, dokud nenajdu hrnce. To by šlo. Poté se vrátím za synkem, kterého obléknu do jeho oblečení a zabalím do dečky. Na sebe hodím mikinu. Žádnou bundu tu nemám. Všechno moje oblečení zůstalo v autě. Vezmu do ruky Freddieho tašku s věcmi a přejdu opět do kuchyně, kde si naberu nějaké jídlo. Což je zázrak, že jsem tu našla. V ledničce není absolutně nic a ve skříních také ne. Z dek, co jsem našla složené na kraji gauče, jsem vytvořila malou ohradou pro Freddieho, aby se nepřevalil a nespadl. Zatímco ho hladím a pohrávám si s jeho bodýčkem, usmívá se na mě svým bezzubým úsměvem. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak krásný!

Nakloním se nad jeho obličejík a ptám se:
"Co budeme dělat, Freddi?" Smutně se pousměju a porozhlédnu se po místnosti. Nevím, co dál. Jsme ztraceni bůh ví kde se zvláštním mužem, co se nebojí udeřit ženu. Nesnáším takové lidi. Je to projev slabosti. Unaveně vydechnu a posadím se vedle na gauč. Na chvíli zavřu oči a zhluboka vydechnu. Potřebuju si srovnat myšlenky a vymyslet plán. Předpokládám, že dveře jsou zamknuté, takže jimi to nepůjde. Už zbývá jen okno.

Rychle se postavím na nohy a rozeběhnu se do kuchyně, abych našla něco železného. Což se také povede. Ale pro moje neštěstí je to jen naběračka a tou okno budu rozbíjet dlouho. Tak nakukuji do skříní, dokud nenajdu hrnce. To by šlo. Poté se vrátím za synkem, kterého obléknu do jeho oblečení a zabalím do dečky. Na sebe hodím mikinu. Žádnou bundu tu nemám. Všechno moje oblečení zůstalo v autě. Vezmu do ruky Freddieho tašku s věcmi a přejdu opět do kuchyně, kde si naberu nějaké jídlo. Což je zázrak, že jsem tu našla. V ledničce není absolutně nic a ve skříních také skoro ne.

Jsem venku.

Na nic nečekám, sehnu se opět pro zavadlo a oběhnu dům. Nejsem blázen, abych utíkala do toho lesa. Nic o něm nevím. Třeba je kilometry a kilometry velký. Je možné, že jsem někde v pustinách a v lese bych se akorát ztratila a už nenašla cestu zpět. To opravdu riskovat nebudu. Radši najdu příjezdovou cestu. Musí tu nějaká být a taky že je. Rozhlížím se kolem, jestli tu náhodou nestojí moje auto, ale je to zbytečné. Není tu. Pomalým klusem se vydám po lesní a jediné cestě, ovšem po chvíli mi dojde, že se můžeme někde setkat, tak raději slezu z cesty do lesa vedle a půjdu vedle ní, a ne po ní. Je to bezpečnější a když se budu držet trasy, není šance, abych se ztratila. Zhluboka dýchám, po tvářích mi začnou téct slzy štěstí. Jsme pryč. Už jdu minimálně půl hodiny, nohy mě bolí a ruce ještě víc. Nevzdám se. Opakuji se v hlavě. Musím pokračovat.

Slunce začíná zapadat za obzor, když zahlédnu prudká světla od auta. Puls se mi zrychlí a já se bez váhání přikrčím, aby mě nemohl zahlédnout. Ať už je v tom autě kdokoliv. Díky světlu si můžu prohlédnout Freddieho, který klidně spinká. Auto projede kolem nás bez povšimnutí a já se tak mohu napřímit. Nervozita ve mně roste. Až zjistí, že nejsme tak, kde chce, abychom byli, nejspíše se nás vydá hledat. Z čehož plyne, že musím přidat, abych se dostala k silnici, pokud tu vůbec nějaké je. A poté...poté si nejspíš budu muset vybrat směr, jakým se dám a doufat, že potkat nějakého normálního civilistu, co by nás zavezl na policii.