Unfathomable

9

Rozhodně tam nejdu, co si jako myslel! Snad není tak natvrdlý, že se mnou v tom pokoji počítal. A pokud ano, zklamu ho. Kdo ví, co se mnou chce dělat. Samozřejmě v hlavě mám nějaké teorie, ze kterých se mi chce zvracet. Bohužel právě toto, je ta nejvíce pravděpodobná možnost. Co asi chce dělat chlap s ženskou, kterou unesl – dobře, on nás sice neunesl, ale je to samí - a teď jí skrývá u sebe doma? Nemusím nad tím přemýšlet moc dlouho.

„Ale copak, zlatíčko?" Zabroukám na Freddieho, který se s pláčem probudil. Vezmu si ho hned do náručí a pochopím. Začnu po pokoji hledat tu tašku, co mi přinesl z auta. Do skříně jsem jí nedávala a pod postelí není, proto vycházím z pokoje a mířím si to do obýváku, kde by být mohla. Ovšem není.

„Můžeš si ho utišit? Už mě z toho bolí hlava!" Jeho chraplavý, vysoko posazený hlas mě vystraší, až naskočím. Volnou rukou se chytnu za srdce a hlasitě oddechuji. Bože, drž mi palce, abych se odsud co nejdříve dostala, nebo v brzké budoucnosti budu po boku lidí, kteří si to k tobě už namířili.

„Tak si nás neměl unášet!" Vyjedu na něj, stále zády k němu hledající tašku s oblečením a plénkami pro Fredda. Můj zvýšený hlas akorát povzbudí Freddieho k intenzivnějšímu pláči. Povzdychnu si a otočím se k němu, dívajíc se na jeho naštvanou tvář. Úplně vidím, jak se drží, aby po mně nevyjel za můj zvýšený hlas. Hlavně, že on hlas zvýšený má neustále. Až se divím, že ho nebolí v krku. „Kde má tašku s věcmi?" Ptám se o trochu mírněji, tělo uvolním, když on udělá totéž.

„V koupelně." Řekne hrubě a otočí se, aby mohl odejít do kuchyně. Co tam pořád dělá?

Já se tedy vydám tam, kde se taška má nacházet. Stále s plačícím synkem v náručí. „Ššš, Freddie, za chvíli tě toho zbavíme, neboj. A z mého křiku si nic nedělej, on si to zasloužil. Kdybych se ti v těhotenství nezapřísahala, že před tebou nebudu mluvit sprostě, asi by z mé pusy lítaly všechny nadávky, které znám." Usměju se na něj a chytnu si ho na výšku, takže hlavičku opírá o mé rameno. „Jsou mé vlasy dostatečně zajímavé, že tě zbavily pláče?" Tiše se směju, skláním se pro tašku, která leží vedle vany. Poté se vydám zpět do pokoje. Freddieho položím na postel, stejně tak i zavazadlo a začnu se v něm přehrabovat. Ale za Boha plenky nemohu najít. Je tam všechno oblečení, bryndáky a pudry. S nadějí prohledávám i boční kapsy, ovšem zbytečně.

„Sakra!" Syknu si pro sebe naštvaně a shodím tašku na zem. Naštěstí se z ní nic nevysype, tak si sednu na postel k Freddovi a zadumaně se na něj dívám. Ručníčkem, co leží na peřině, mu utřu obličejík, zatímco mu povídám.

„Máme problém, Freddie. Hádej, co došlo. Plenky. To je viď. Asi...asi nám nezbývá nic jiného, než požádat strejdu, aby nám je zajel koupit." Eh, jo strejda. Pěkně zlý strejda. „Teď je jen otázkou, jestli bude tak ochotný a pojede pro ně. Anebo je taky možnost, že mě nehezky potrestá za to, že jsem se ho vůbec dovolila na něco takového zeptat." Skousnu si ret, aby mi nevytekla slza. Dostala jsem se do dost prekérní situace. „Ale neboj, to nehrozí, máma umí rychle utíkat a schovávat se. Nic se mi nestane." Doufám. Netuším, koho chlácholím. Ale jistě vím, že lžu. Z běhu mi na škole chtěla dát učitelka dvojku a ve schovávané jsem vždy prohrávala. To není zrovna výhra.

Po pár minutách, kdy nedělám nic jiného než, že se dívám na dveře, se konečně vzchopím a vstanu. Freddieho raději nechám ležet v ohrádce a vydám se na cestu za neznámým. Pomalu našlapuju chodbičkou do kuchyně spojené s obývacím pokojem. Vejdu do velké místnosti a uvidím ho sedět na gauči. Má puštěnou televizi a něco si píše do sešitu na koleni. Vypadá dost zamyšleně a zaujatě svou prací, že si začínám myslet, že o mně neví. Ovšem jeho slova mě přesvědčí o opaku.