Unfathomable

7

Slzy mi tečou po tvářích, zatímco stojím pod horkou vodou. Snažím se ze sebe smýt všechny jeho odporné doteky. Vzpomínky. Špínu ve zraněních. Štípe mě každá část těla. Kůži mám odřenou a voda mi na nich nedělá zrovna příjemně, ale snažím se to přetrpět. Musím to smýt. Bolí to. Bolelo mě to. To, jak ho do mě násilím strkal. Snažil se, abych zvlhla, ale ono nic. Tak to dělal téměř na sucho. Škrábalo to. Tvrdě, vší silou do mě vrážel a chtěl z toho vytáhnou to nejlepší. Pro sebe. Já jsem jen nehybně ležela a doufala jsem, že se probudím. Neprobudila jsem se.

Vylezu ze sprchy na ledovou podlahu, oklepala jsem si zimou. Obmotávám kolem sebe ručním. Jsem jako skořápka bez žloutku a bílku. Chvíli jen stojím v ručníku a zírám na bílou stěnu naproti. Cítím se jako nic. Špinavá a zneužitá. Odporný pocit. Nakonec se rozhodnu obléknout do toho oblečení, které nosím v kuse několik dní, aspoň že jsem si ho před sprchou trochu vydrhla a dala sušit na radiátor, co je vedle umyvadla.

Odemknu dveře od koupelny a vyjdu do chladné chodby obložené dřevem. Chvíli se rozhoduji, jakým směrem se vydám, než se otočím napravo a jdu do jediné osvětlené místnosti, co mám na očích, kuchyň. Nejdu potichu jako vždy předtím. Nezajímám se o to, jestliže mě uslyší, pokud tu vůbec je. Vejdu do místnosti a rozhoduju, co teď se sebou udělám. Jsem prázdná, zoufalá, smutná a naštvaná. Na jídlo nemám ani pomyšlení, protože mi stále v hlavě leží Freddie a myšlenky na něj. Věřím, že se mu nic nestalo. Nevím, kde jsem vzala tu jistotu, ale tak nějak tuším, že on by mu nic neudělal. Naivní, vím, ale tak to prostě mám. Neznamená, že když ublíží mě, že i jemu, ne? Přece nemůže být až takový psychopat, aby zranil malé bezbranné děťátko. Jen pomyslím nad opakem, rozeběhnu se zpět do koupelny a o vteřinu později se skláním nad záchodem. Vykašlávám ze sebe i to, co tam není. Odtáhnu se od záchodové mísy a opřu se o studenou obloženou zeď a zhluboka dýchám, snažíc se nabrat ztracený dech. Nohy si namáčknu na hruď, nevnímajíc pichlavou bolest v podbřišku. Hlavu si položím na kolena a na okamžik přivřu oči, když už tak udělám, nejdou mi otevřít. Pomalu usínám, ale neujde mi hluk z vedlejší místnosti, který se snažím neúspěšně ignorovat.

Přišel? On, nebo někdo jiný? Je tam s ním i Freddie? Jen tato myšlenka mi do těla vproudí tolik energie, že jsem v okamžiku na nohách s uchem na dveřích. Na kůži se mi vytvoří husina, když poznám jeho hlas. Takže je s někým, anebo s někým volá. Tolik otázek. Jeho chraplavý hlas se mi zařezává do uší, ale nedokážu identifikovat slova. Proto pootevřu dveře a škvírou nakouknu do kuchyně. Jde tam špatně vidět, protože se polovička místnosti schovává za rohem, přesto vidím jeho postavu stojící u plotny míchající něco v hrnci.

"Kde se ta kurva asi schovává?" Ptá se, v jeho hlase postřehnu humor. "Kdo ví, s jakým hajzlem tě má." Pokračuje dál a já se zarazím. Zvědavost vyhrává a já potichounku prolezu škvírou na chodbu a nakouknu z poza rohu do obýváku, který je spojený s kuchyní. Vidím jen jeho a nikoho dalšího. Hlavou mi prolétne, že je opravdu blázen, co si mluví sám se sebou, ale poté zaslechnu tiché zamumlání zbystřím. Mumlání se ozývá dál a já bez váhání vystřelím za ním.

Cítím na sobě jeho spalující pohled, ale nedokážu odtrhnout zrak od mého dítěte usmívající se v autosedačce. Natáhnu se pro něj a vytáhnu si do náručí. Svírám ho pevně, až se začnu bát, abych jej nerozmačkala. O můj Bože, jak mi chyběl! Očima sleduju jeho obličejík, na kterým na štěstí není ani škrábanec. Vydechnu všechen vzduch, co jsem zadržovala a lehce se na Freddieho usměju.

"Nevypadáš zrovna nejlíp." Posmívá se mi, ten...to, za mými zády. Rychle se k němu otočím a popojdu trochu dozadu. V hlavě mám naprosté prázdno. Vypařily se mi všechny ty věci, co bych udělala, kdybych se ocitla v takové situaci, když jsem se doma dívala na televizi. Ve filmech ty hrdinky vypadaly tak statečně a silně, ale teď vím, že to tak opravdu není. Klepu se a nedokážu najít žádný srozumitelný plán. "Ale zlato, snad by ses mě nebála." Usměje skoro až mile. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je tento úsměv snad i upřímný. "Udělal jsem snídani, dáš si? Musíš mít hlad, chudinko naše." Ukáže na prostřený stůl, na kterým jsou palačinky a konvice s černou kávou. Pravda je, že mám neskutečný hlad a snědla bych nad i cokoliv, ale v hlavě mi prolítne možnost, že by to jídlo mohlo být otrávený.

"Ani ne." Opět o pár kroků poodstoupím a nespouštím ho z očí. Na jeho tváři se objeví strašidelný úškleb a jeho oči se zúží. Dech se mi ještě zrychlí, když se k nám rozejde. Chci co nejrychleji odejít, ale zastaví mě jeho ruka na mém zápěstí. Celé mé tělo zkoprní.

"Ale lásko, " Začal pomalu. "přece bys neodmítla moje excelentní palačinky. Víš, jakou práci jsem si s tím dal?" Sledoval mě z té jeho výšky a než jsem se nadála, táhl mě ke stolu. Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale nešlo mi to. Nedalo se nedivit. Já jsem proti němu malička a držím v rukou Fredda, takže jsem vše dělala poloviční sílou a větší opatrností, abych mu neublížila. Odsunul židli a lehce mě na ní strčil. Dával si bacha, aby se nám něco nestalo, což mě udivovalo. Včera ho to ani náhodou nezajímalo. Postavil se za mě a natáhl se přes mé rameno pro talířek uprostřed stolu a následně ho položil těsně na kraj desky. Chtělo se mi začít znova zvracet, když se nahnul k mé tváři a vtisk mi tam krátký polibek. Pod jeho přísným pohledem jsem zastavila ruku v pohybu, kdy jsem si chtěla líci utřít jako malé dítě. Muž se posadil na židli v čele stolu pro čtyři a na talířek mi dal dvě zabalené palačinky a do obyčejně bílého hrníčku nalil kávu. U sebe udělal totéž. Lehce jsem si oddychla. Aspoň už vím, že nejsou otrávené. Sledovala jsem ho, jak se napil a jeho ohryzek se tak pohnul. "Jez, kvůli Freddovi." Znova se usměje, ale já se zarazím v pohybu úplně. Mám i podezření, že jsem přestala dýchat.

"Jak víš jeho jméno?" Ptám se bez dechu, hlas se mi třepe.

"Ach Hope, myslel jsem si, že ti to myslí víc." Pokroutí nade mnou hlavou a pohladí mě po tváři, díky čemuž se mi po celém těle objeví husí kůže a krví mi projede chlad. "Mám všechny tvoje věci, takže i tvoje doklady." Podívám se mu do jeho zelených očí, které září radostí. Nechápu, jak může vypadat, tak normálně a v noci byl takový hajzl. Připomíná mi tím upíra. Vím, směšné, ale mám to tak. Ve dne se chová skoro jako normální člověk a v noci se z něj stane krvelačná bestie, co nemá city.

"Proč nás tady máš?" Snažím se využít jeho v uvozovkách normální chování.

"Vím já?" Pokrčí rameny a zakousne se do své snídaně. "Tak hamej, Hope." Přisune mi blíž talířek a nedočkavě se na mě dívá. Uklidním svá rozklepaná ramena, vydechnu a dám se do jídla.

Musím říci, že je to dobré. Káva sice trochu silnější, než jsem zvyklá, ale dobrý. On dojí dřív než já, a tak si dá ruku pod bradu a sleduje mě ve snídání. To nemá nic lepšího na práci, než mě sledovat? Na tváři se mu stále drží ten šiblý úsměv a v očích téměř zasněný pohled. Dělá se mi z něj zle. Jídlo do sebe nasoukám co nejrychleji, abych ho nemusela snášet, což se taky vyplatilo. Když jsem dojedla, postavil se a opět se přemístil za mě. Tep se mi opět zrychlil a já nevěda, co dělat.

"Šikulka si." Zašeptá mi do ucha a trochu se odtáhne. "Za odměnu za snídani to tady trochu poklidíš, ano? Já ti přinesu věci a sjedu si něco zařídit." Šeptá tím svým chrapťákem, který mi nahání hrůzu. Otočí si moji hlavu na něj a než stačím něco udělat, v náruživým polibku se mi přitiskne na rty. Rukou se ho snažím odstrčit, ale nejde mi to. Naštěstí se po pár vteřinách odtáhne a zářivě se na mě usměje. "Tak večer, lásko." A odejde.

Zhluboka dýchám snažíc popadnou dech. Rukou si setřu jednu kapku slané vody z tváře a postavím se na rozklepané nohy a s Freddiem v náručí přejdu ke gauči, na který se následně posadím a synáčka nakojím. Broukám si náhodnou melodii, co se mi vkrade do hlavy s úmyslem se trochu uklidnit.

Vzpomenu si na jeho slova. Trochu to tady poklidíš. No to určitě. On nás unesl. On nás tu vězní a já mu mám uklízet? To nemyslí vážně! Chová se, jako bych byla nějaká jeho manžela či co. A kolik mi proboha řekne přezdívek? Chce se mi z něj blejt. To...to není možný. Znásilní mě a potom mu mám podstrojovat a chovat se, jako nic? Ne, to ne. Já mu udělám ze života peklo a potom nás odsud dostanu, ať to bude stát cokoliv. Nenechám nás tu věznit.

Po kojení dám Freddieho spát a já se rozejdu prohledat dům a pokud možno, rozbít další okno. Rozejdu se k velkému oknu skoro přes celou zeď a mou pozornost upoutá papírek nalepený na něm. 

Je neprůstřelný, lásko. Jo a udělal jsem pár opatření. Odsud se ven už nikdy nedostaneš.  Jsi moje.