Unfathomable

11

Dívám se na dveře a jen čekám na okamžik, kdy se otevřou, ale stejně jako poslední týden se nic neděje. Sedm posledních dní probíhají tím nejlepším způsobem, jak to vůbec může jít. Neukázal se tu od doby, co jsem s ním měla nedobrovolný styk a já, ačkoliv bych měla mít radost, se začínám strachovat. Je úžasné, že jsem se na něj nemusela takovou dubu byť jen podívat, opravdu ano, je to osvobozující, ale nervozita v mém těle se stupňuje o kousek víc pokaždé, když nahlédnu do lednice či skříněk s jídlem. Potraviny začínají mizet a já se obávám, že pokud se tu neobjeví do dvou dnů, nebudeme mít co k jídlu.

Ano, samozřejmě že ano, napadlo mě utéct. Měla jsem nyní jedinečnou příležitost, ale jak jsem už zmiňovala, okna jsou opravdu nerozbitná. Na několika sklech jsem vytvořila pavučiny, ovšem neprasklo úplně. Z čehož odvozuji, že nebude mít zrovna radost. Ale musí mě chápat! Už jsem se takovou dobu nenadechla čerstvého vzduchu a nepocítila vánek na kůži. A co teprve Freddie. On potřebuje na kyslík, sakra. Je to malé dítě, nemůže být celé týdny zavřený v domě.

Právě proto radost z jeho nepřítomnosti, se přeměnila na doufání, že se v nejbližších hodinách ukáže na prahu domu. Třeba by se mně ho povedlo přesvědčit, aby nás na pár chvil pustil ven. To by mohl povolit. Proboha, vždyť jsem, bůh ví, jakou dálku od lidí. Nikdo nás neuvidí. Klidně ať si mě drží za ruku jako malýho spratka, jen se nadechnou.

Zvednu se z gauče a se synáčkem v náručí se odeberu do kuchyně, abych stáhla rýži, když to uslyším. Vyděšeně zvednu pohled do chodbičky, kde se nacházejí hlavní dveře. Udělám pár tichých kroků ke vchodu a zaposlouchám se. Zdálo se mi to? Protože teď neslyším nic, kromě silného větru za tlustými stěny. Dech se mi zrychlí, hned co uvidím, jak se kovová klika pohne dolů. Zadržím kyslík v těle a napjatě zírám na dveře.

A potom co uvidím, mi vyrazí dech.

Mé oči musí mít velikost pštrosího vejce a kůže bledá jako školní křída. Zatnu čelist, když pohlédnu do jeho očí. Skenují mě od zdola až po vrch drdolu. Pusu má lehce pootevřenou a zalapá po dechu v momentě, kdy pohlédne na Freda na mých prsou. Shlédnu na synka taktéž a skousnu si ret, když ucítím slzu na mé tváři.

Prosím, já prosím, tohle musí být je sen. Tohle rozhodně není skutečnost, to není možné.

Už je to taková doba, co jsem ho viděla naposledy. Tolik měsíců jsem doufala, že ho ještě někde někdy uvidím, ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že na něj narazím zrovna tady. Slyším tiché kroky a tak rychle zvednu pohled a zas a znovu se setkám s těma jeho. Stále v nich je ta překvapenost, ale už není jediná, nyní tam zahlédnu i stopy po slané vodě.

„Stůj!" Vykřiknu, ovšem můj věrný hlas mne zradí. Zakuckám se. Tak moc si přeji, abych ten zrak od něj dokázala odvrátit, ale nejde to. Prohlížím si ho a vzpomínám na všechny ty okamžiky, kde on hrál hlavní roli. Kde jsem byla plná štěstí a energie, kterou mi dával on.

A teď tady přede mnou stál.

„Co-co tady, co tady sakra děláš?" Ptá se bez dechu. Protře si oči, jako by se probudil. Jo, kéž by. I přes můj zákaz se ke mně rozejde a natáhne ruce dopředu, stihnu se vyhnout a přejdu na druhou stranu místnosti, čili před televizi, kde právě běží zprávy.

„To mi řekni ty? Co kurva děláš v tomhle domě?" Chci na něj křičet. Vyřvat si hlasivky, ale držím se kvůli Freddiemu. „Nebo víš co? Nezajímá mě to, vypadni." Zašeptám zlomeně a otočím se na odchod do pokoje, ve kterém poslední týden a půl pobývám. Nemůžu uvěřit, že jsme tu takovou dobu.

„Domluvím Harrymu, aby tě pustil." Křikne, zastavím se. Pomalu se na něj otočím a zjistím, že se až bolestně tahá za své hnědé vlasy. Kouše se do rtu. On že domluví Harrymu? Tak to chci vidět. Ale zas...není to tak marný. On by nás na svobodu určitě pustil. Není taková zrůda, doufám.