Unfathomable

8

Pozoruju, jak slunce pomalu zapadá a krajina potemňuje. V okně už nevidím zahradu ale sama sebe. Očima projíždím svůj nepřesný odraz, oči mě pálí. Možná že je to nemožné za tak krátkou dobu, ale přijde mi, že jsem o dost hubenější. Necítím v sobě žádnou energii, jsem vysílená a na pokraji sil, ale tuším, že to bude ještě horší. Ruce mi nad tou myšlenkou začnou brnět a srdce uhánět. Navazuji oční kontakt sama se sebou, vidím tam jen zoufalý kus hovna. Snažím se být silná – pro Freddieho, ovšem to jde stěží. Chybí mi svoboda a rozhodování se, co s námi udělám. Teď to za mě dělá on. Jsem lapena v jeho velkých a drsných dlaních. Připadám si jako motýl, který byl zvyklý lítat a dýchat čerstvý vzduch, ale když ho chytíte, ztrácí své kouzlo a vládu nad sebou. Jeho život je ve vašich rukou. Pak je jen na vás, co s ním uděláte. Zda se nad ním slitujete a vypustíte ho na svobodu nebo mu utrhnete křídla. Ať už z toho uděláte cokoliv, on nad tím nemá kontrolu. Stejně jako já. Nemám kontrolu nad tím, co s námi bude. Je to pouze na něm. Buď mě pustí na svobodu, nebo mě zbaví křídel. Druhá možnost je pravděpodobnější. Chce se mi z toho plakat. Dříve jsem často přemýšlela, co bych udělala, kdybych se dostala do takovéhle situace. Vždy to bylo jen, kdyby coby. Věděla jsem, že se mi nic takového nepřihodí. Jsem jen jedna z mnoha. Jeden motýl z miliónu, ale zrovna mně se to stalo. To, jak jsem si říkala, že přece zrovna mě, mě z velkého města, kde žije tisíce lidí, se nemůže stát tohle, ale stalo. Chytl volného motýla do sklenice, jako jsem to malá dělala. Ale já jsem je vždy pustila. Pouštěl i on motýli nebo je zavíral do sklenice a nepouštěl? Jsem v rukou chlapce, který se slitoval nad krásným a bezbranným motýlkem? Nebo v rukou chlapce, co je rád zkoumal uvnitř nádoby, kde se mu blbě dýchalo? V jakých rukou člověka jsem? Mám šanci, že se odsud dostaneme nebo se budeme dusit a on bude přihlížet? A kousek po kousku nám trhat křídla, abychom nemohli vyletět.

Tak moc bych chtěla, aby nás pustil, ale čím víc nad ním přemýšlím, tím více ztrácím naději. Stále dokola si připomínám tu noc a dohází mi, že on nebude typ člověka, co by pustil motýla na svobodu. Ublížil mi, ublížil motýlovi.

Hlavní dveře do domu klapnou a já sebou trhnu. Po neznámě dlouhé době odtrhnu zrak od okna, ze kterého nebylo už dávno vidět a postavím se na nohy. Chci odejít do nějakého pokoje dřív, než sem přijde, ale je pozdě. Jeho vysoká postava si to klidně kráčí do středu obývacího pokoje, dívá se na mě. Chci mu pohled opětovat, ale nezmůžu se na to. Dívám se na jeho černé obyčejné boty, hraju si se svetrem, co jsem našla ve skříni. Byla mi zima a já tu nemám věci. Chtěla bych se ho zeptat, přikázat, aby mi tašku přinesl, ale nevyjde ze mě ani slabounká hláska. Považovala jsem se za silnou ženu, co se dokáže všemu postavit, bohužel mě poslední hodiny přesvědčily o opaku.

„Vidím, že jsi tady uklidila." Poví tiše. Je zvláštní slyšet od něj takový tón hlasu. Vždy jen křičel nebo mluvil na hlas. A to vím jen za pouhé tři dny nebo...jak dlouho tu jsme? Ano, uklidila jsem. Freddie po chvíli usnul a já potřebovala nějak zaměstnat své deprimující myšlenky. Když jsem něco dělala, ruce se mi přestaly třást, srdce ubíhat a mysl na  moment vypustila, jaké by to bylo, kdybych se sem nikdy nedostala. Byla bych teď se svou rodinou a dívali se na televizi. Bylo by to perfektní, jako vždy. Přemýšlela jsem, co asi rodiče dělají. Co si myslí o tom, že jsem se u nich neukázala.

„Nemluvíš?" Ptá se. Cítím na sobě jeho tmavě zelený pohled. Po dobu, co jsem se tu nudila, jsem zjistila, co mi připomínají jeho oči. Zelený les, který dělá hradbu tomuto domu. Dívala jsem se do něj takovou dobu, než mi začal připomínat jeho barvu. Hluboký les je krásně zelený, ale když jsem se do něj zadívala více, když jsem se dívala na kmeny stromů, byl temný. Skoro až strašidelný. Jako on.