Unfathomable

2.

Nevím, jak dlouho jedeme, za okny auta je už tma, tipla bych si, že může být něco po desáté v noci, možná déle. Netuším, netuším, ani kde jsme, ale vím, že daleko, protože jedeme minimálně sedm hodin v kuse. Malý usnul téměř okamžitě, co jsem ho utišila a nakrmila a ten bláznivý muž na volantem mého auta, ještě ani nepromluvil, jen se na nás párkrát otočil nebo sledoval ve zpětném zrcátku. Mám tak ohromný strach, že nedokážu cokoli podniknout. Možná bych tomu chlapovi mohla kolem krku obmotat pásek a uškrtit ho, jenže na to jsem až moc zbabělá. Nedokázala bych zabít člověka, ať už je to kdokoli. Navíc, zatímco bych ho škrtila, on by se cukal, vybourali bychom se a kdoví, co by bylo. To nás radši nechám unášet psychopatem, co mě střelil do nohy! Naštěstí to bylo jen škrábnutí, ale hluboké. Po tom, co jsem utišila malého, obvázala jsem si to nějakým šátkem, který jsem naštěstí našla v jedné tašce pod sedadlem. No, byl z toho celkem průser, že jsem se hrabala v tašce, naštěstí se to nějak obešlo bez větších konfliktů.

Přemýšlí rodiče nad tím, kde jsme se to zdrželi? Začnou nás hledat policajti? Za jak dlouho nás můžou najít?

Po zhruba další hodině cesty auto zastavilo, přední dveře se otevřely a já sebou cukla zděšením, když se otevřely ty u mě. Než jsem stihla, cokoli udělat nebo říct, vytáhl mě za paži ven. Surově, to nemá žádné slušné zacházení? Na chvíli mě pustil a já se snažila opět nastoupit do auta. Mám tam svého syna! Nemůžu ho tam nechat! Jenže on byl rychlejší, jako vždy. Chňapl mě a přehodil si mou maličkost přes rameno. Kopala jsem nohama a mlátila ho do zad, zatímco jsem sledovala vzdalující se auto.

"Kurva, nech toho!" Zvýšil hlas, ale já se nepřestala snažit.

"Mám tam syna! Nenechávej ho tam, prosím." Brečela jsem jako nikdy předtím. Měla jsem nehorazný strach. Ne o sebe, ale o mé dítě. O mého milovaného andílka. . "Prosím, nenechávej ho tam!" Neodpověděl, jen si mne chytil pevněji a kráčel dál. Ignorovala jsem bolest nohy, bolest břicha na jeho tvrdém svalnatém rameni. Cítila jsem jen tu ukrutnou bolest uvnitř mého srdce. Bože, pomoz nám. Než jsem se nadála postavil mě na nohy, přede mnou se ukázaly nějaké dřevěné dveře. Jaktože jsem si nevšimla, že je tu nějaký dům? Asi proto, že je tma? Jednou rukou si chytl můj pas a druhou strčil do kapsy, odkud vytáhl svazek klíčů. Odemkl dveře a vkročil se mnou. Nebo spíš, mě tam vtáhl, ale to je vedlejší. Celá jsem se klepala, zatímco mě táhl dál a dál do hlouby onoho domu nebo čeho. Otáčela jsem se stále dozadu, jako bych si myslela, že se tam ukáže můj synáček, ale nebyl tam. Propukla jsem v hysterický pláč, když mě vhodil do nějaké místnosti a zamkl za sebou. Okamžitě jsem se postavila na nohy a začala pěstmi bušit do dveří. "Pusť mě, prosím! Neubližuj mu, nesmíš mu ublížit, nesmíš." Můj hlas se ztrácel pod náporem vzlyků a naříkání.

Noták, mysli, mysli. Přestala jsem bušit do dveří a pomalu se otočila zády. Neviděla jsem ani nakrok před sebe, takže jsem napřáhla ruce a udělala nepatrný krůček. Musí tu někde být přece vypínač. Otočila jsem se zpět ke dveřím a po zdi nahmatávala něco, co by mi udělalo světlo, naštěstí asi po pěti minutách hledání, narazila jsem na vypínač. Žárovka v prostřed stropu probleskla a zůstala svítit. Okey, tohle se mi povedlo. Očima jsem si měřila místnost, ve které jsem se nacházela. Vypadala jako obyčejný pokoj. Celkem velká postel uprostřed s dvěmi nočními stolky. Dřevěnou skříní u zdi a psací stůl. Celkem hezký a hlavně... bylo tam okno! Přímo nad tím stolem. Okamžitě jsem se k němu rozeběhla, odhrnula jsem tmavě modrý závěs a chtěla chytit kliku, kterou jsem avšak nenašla. Do pytle! Vyčerpaně jsem sjela na zem podél zdi a k břichu si přimáčkla kolena, načež hlavu na ně položila. Z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk za ním spousta dalších. Co když mu ublížil. Co když ho někam odvezl a já ho už nikdy neuvidím. Co když ho... ne, ne, ne! To se nestalo! Nesmím na to myslet. Oči se mi pomalu začínaly zavírat, čemuž jsem musela zabránit. Nesmím teď a tady spát, nesmím. Opakovala jsem si stále dokola. Určitě se každou chvíli otevřou dveře, do nich vstoupí ten... ten hajzl a odvede mě pryč a dá mi mého syna. Nebo mi ho dá aspoň sem, a nebo by bylo nejlepší, kdyby to byl jen sen.. noční můra, já se probudím a vše bude v pořádku, jenže se obávám toho, že se nestane ani jedno z toho.