Unfathomable

14

Sleduju, jak se za okny střídá světlo a tma, den a noc. Už dva týdny sedím bez hnutí na posteli ve stejné pozici, nohy skrčené u těla si objímám pohublýma rukama, zatímco se houpu zepředu dozadu a z boku do boku. Pokud počítám správně a náhodou jsem nepropadla prokletému spánku, tak bych měla v tomhle pokoji být už dvanáct dní. A to bez mého synka. Moje děťátko, nevím o něm vůbec nic. Jestli je v pořádku, jestli mu není zima nebo...nebo je snad, ani na to nedokážu pomyslet. Jen když v hlavě najedu na Freddieho, což je každou vteřinu, na nic jiného nemyslím, se moje srdce potápí do bažin. Slzy už ven nevychází, nechápu to, já chci brečet, chci, aby ta zoufalost ze mě vyšla v podobě malých slziček. Místo toho mám v krku zaseknutý kámen, co mě škrábe. Možná to škrábání je i kvůli mému křiku. Celé dny jsem bez přestání ječela na dveře, ale žádná ozvěna z nich nevycházela. Promrzlé ruce mám odřené kvůli bušení do tvrdého dřeva, ale nebrala jsem ohledy na kapičky krve.

Už zase mi zakručí v břiše, úspěšně to ignoruju, jako vždy. Jídlo mi sem sice nosí, ale nedokážu do sebe nic dostat. Jícen mám sevřený a žaludek jako na vodě. Když jsem tu byla asi dva dny, podařilo se mi do sebe nesoukat téměř celou porci nějakých těstovin se sýrovou omáčkou, ale postupem času se mi do těla dostávalo čím dál míň jídla. Divila jsem se, že mi sem vůbec něco přinese, ale rozhodla jsem se to neřešit. To bylo to poslední důležité.

Ve dveřích zašramotí klíč a moje tělo se v okamžiku napne jako struna. Podívám se z okna, je blbost, aby nesl jídlo, většinou s ním chodí při západu slunce. Teď je tak poledne. Popadnu ze stolku vidličku a zastrčím ji za tepláky. Když ho píchnu do správných míst, můžu ho na chvíli zlikvidovat. Chtěla jsem ho zabít, ale moje odvaha opadla. Vím, že bych to měla udělat, sklidit ho z povrchu zemského za to, co mi udělal, ale já nevím...já jsem moc slabá. Kvůli němu už nebudu mít takový život, jaký jsem měla. Bojím se, že to na mě zanechá moc vekou újmu, která se zatím neukázala. Je tu možnost, že se už nebudu moct vrátit do normálu. Budu mít před očima každý den jeho obličej a to, jak mě s tím úšklebkem na tváři znásilňoval. V uších mi bude stále dokola hlučet jeho hlas a vzdychy. Budu vzpomínat na jeho vůni a chuť jeho rtů. Tohle já nechci. Nechci žít s tímhle, na to nemám.

Dveře se otevřou, ale nedívám se tam. Pohled nechávám na nehtech nohou. Podlaha pod jeho vahou zaskřípe, nemluví, jeho oči cítím na sobě. Celou si mě prohlíží. „Zhubla jsi," řekne tiše chraplavým hlasem. Potichu se zasměju, tak aby to neslyšel. Mám chuť mu odpovědět něco kousavého, ale pusa se mi neotevře. Místo toho ucítím na své tváři horkou kapku slané vody. „Mluv se mnou," jeho hlas nezní tak přísně jako vždy. Skoro až prosí. Nad tím ale zakroutím hlavou. To mu už hráblo? Další slza vyteče. Postel se prohne, když se posadí. Snažím se od něj odsunout, jenže moje svaly nemají žádnou energii. Natáhne ruku k mé tváři a jemně mi slzy setře. Ostře se nadechnu, když ucítím, jak se mi do úst hrnou kyseliny z žaludku. Nakopává mě to a mám pocit, že vyzvracím to nic, co se ve mně nachází. „Je ti dobře?" zeptá se tiše a odhrne mi mastný pramen vlasů. Ve sprše jsem byla naposledy před osmi dny, potom jsem na to už neměla sílu a ani náladu. Bylo mi jedno, že jsem zpocená a páchnu. Jediný co jsem chtěla, je, mít svého synáčka v náručí. Nic jiného.

„Pojď, umyjeme tě." Poví tak klidně a jistě, jako by to bylo na denním pořádku. Jen pomyšlení, že by se mnou měl být v jedné místnosti, když budu nahá, se mi rozklepou kolena a vzrušením, jako to bylo vždy s nějakým mužem, to určitě není. Natáhne ke mně ruce, aby si mě mohl vzít do náručí, ale já rychle z tepláků vytáhnu vidličku a chci mu jí píchnout do oka. Rychle se ode mě odtáhne a ruku chytne. Oči mu potemní, tvář mu ale zůstává klidná. Ze sevřené dlaně mi vytrhne mojí zbraň a odhodí jí pryč. Zakroutí nade mnou hlavou a zvedne moje, pod náporem vzlyků, klepající tělo. Snažím se mu bránit, ale akorát mě to vyčerpává a on má větší sílu. Proto se mi svaly z ničeho nic uvolní a já už nezvednu ani ruku. Mám co dělat, aby oči zůstaly otevřené.