Unfathomable

3

Pomalu jsem se postavila z pohodlné postele, protřela si oči a zaměřila se na pokoj, ve kterém právě stojím.

Takže to nebyl sen.

Kolem mě to bylo cizí. Jiná vůně, jiné světlo. Necítím tu domov. Neslyším tiché remcání Freddieho v postýlce. Freddie. Kde pak jsi, chlapečku můj.

Hlava se mi točila, tak jsem ještě zavřela oči a nechala mozku pár vteřin na zklidnění myšlenek, než jsem se dala do pohybu. Ruku jsem položila na studené dřevo dveří a lehce po něm přejela. Druhou chytla studenou kovovou kliku a stlačila ji dolů. Zkusila jsem dveře otevřít a k mému překvapení, otevřely se. Děkuji ti, Bože. Snažila jsem se být co nejtišší, ale ty zpropadený dveře prostě vrzat musely.
Našlapovala jsem tichou dlouhou chodbou, měla jsem pocit, že snad nemá ani konec. Po stranách byly dveře, ale ty mně nezajímaly, i když by možná měly. Mně zajímala místnost na konci. Svítilo se v ní.

Pomalu jsem vkročila dovnitř. Na kůži jsem okamžitě ucítila vyšší teplotu než v té chodbě. Taky vůně nějakého jídla mi zavála do nosu. Po rozhlédnutí jsem zjistila, že se nacházím v kuchyni, která se spojuje s obývacím pokojem a jídelnou. Byl to velký pokoj. Větší než můj byt! Zdi byly bez barvy. Kuchyňská linka v tmavě šedé barvě. Všimla jsem si, že na plotně byl nějaký hrnec, ze kterýho se linula pára. Dřevěný jídelní stůl, velký gauč taktéž v šedé barvě. Bílý stoleček. Plazmová televize.

Kde to marjapanno jsem? A kde je můj syn! Jaký psychopat má tak velký a luxusní byt nebo dům.

Zatraceně, mě hráblo.

Pomalu jsem se začala otáčet na prozkoumávání tohodle domu, když jsem málem dostala infarkt. V chodbě, kousek za mnou byl opřený ten chlápek. Na tváři měl šiblý úšklebek a ruce zkřížené na hrudi. O můj bože.
Začala jsem pomalu couvat dozadu, když on udělal pár kroků ke mně.

" Vidím, že ses už probudila." Uchechtl se a zastavil se. V mé hlavě bylo vymeteno.

"K-kde je můj syn?" Zmohla jsem se na tuto lehkou, ale pro mě životně důležitou otázku. On místo odpovědi s úsměvem zakroutil hlavou. To ne.
"Kde je kurva můj syn!" Zakřičela jsem. Všechen strach z něj opadl. Už ho necítím. Jen nenávist, vztek a strach o Freddieho. To jsou nebezpečné pocity.
Stále žádná odpověď. Rychlou chůzi jsem se rozešla k tomu psychoušovi a než se nadála moje pěst se setkala s jeho tváři. Zalapala jsem po dechu. Navázala jsem s ním pohled. Jeho oči ztmavly o několik odstínů, čelist se mu napla.

To jsem posrala, ale nelituju toho.

Čtyřmi rychlými kroky zkrátil ty dva metry mezi námi. Stál jen pár milimetrů ode mě. Naše špičky bot se dotýkaly a hrudě třely. Chtěla jsem odstoupit, nesnášela jsem jeho blízkost. Je tak nechutný, slizký a je to hajzl, ale neodstoupila jsem. Podívala jsem se mu do očí a zvedla bradu, aby viděl, že se ho nebojím. Ve skutečnosti...jsem posraná až na zádech, ovšem to vědět nemusí. Chci, aby věděl, že já se ho nezaleknu.

Jeho ruka se v rychlosti vymrštila a silně mě chytl za krkem. Zaskuhrala jsem a trochu se zkroutila. Obličejem se přiblížil k mému a naštaveně zachratěl:
"Chtěl jsem na to jít po dobrým ale, když kočička nechce, tak nechce." Ledabyle pokrčil rameny, ale v obličeji se mu rýsovala opravdová zloba.

Cože to říkal? Že chtěl jít na to po dobrým? Takže to, že přede mnou zabil člověka, že mě přinutil, abych mu pomohla s krádeží. A že mě a mého syna unesl a že Freddiho přede mnou někde schovává, to znamená, že jde na to po dobrým? Tohle není. Prostě není normální člověk. Je to vrah, zločinec a psychopat! Měli by ho zavřít do léčebny nebo vězení. On..tohle nemůže běhat volně po zemi.