Unfathomable

5

Bolest hlavy mi přijde nesnesitelná. Ani moje první kocovina nebyl tak strašná. Takhle nějak bolí, když ti někdo o hlavu rozbije skleněnou láhev, což se mimochodem stalo. Byla to neskutečná bolest. A přesně takovou mám i teď. Ale jaksi nechápu proč. Přemohla jsem se a otevřela oči, abych se mohla podívat, kde se to nacházím a co se stalo, ale v dalším okamžiku je opět zavírám. Radši to o chvilinku posunu. Ovšem bolest hlavy není jediná, kterou momentálně pociťuji. Něco mě bodá v levém lýtku. Sakra, co se to se mnou děje?
Musím otevřít oči, musím.

Rukama si protřu víčka a následně si jimi vjedu do vlasů a zlehka zatahám. Jsem tak frustrovaná. Stále se zavřenýma očima se posadím a podpírám se, abych nespadla znova do přikrývek. Je tady jiná vůně než u toho Zayna, pokud si správně pamatuji. Nebo Zach? To je fuk. Až zjistím, kde se nacházím, můžu si vzpomínat na jméno toho hulváta.

Opatrně a pomalu otevírám oči a snažím se nemyslet na praskání švů na hlavě. Ovšem ze snažení mě vyleká něčí chraplavý hlas. Rychle leknutím otevřu oči a syknu bolestí. Do prdele!

"Jak koukám, probudila ses." Jeho hlas mě řezal do uší. Musí mluvit tak nahlas? Neodpovídám mu, ale přemýšlím. Kde jsem ten hlas jen slyšela? "Nečekal jsem, že se probereš už teď. Po tý dávce bys měla spát ještě několik hodin." Po jaký dávce? Pootočím na něj hlavu, přičemž mi lupne za krkem. To místo si protřu dlaní. Prohlídnu si muže sedícího v křesle u dveří pokoje, ve kterém se nacházíme. Ale teď opravdu. Kde to jsem? Ten chlap. Čím víc si ho prohlížím, tím víc mi někoho připomíná.

"Jaká dávka? Kdo jste?" Zeptám se slabým hlasem. Nečekala jsem, že budu znít tak bezmocně.

Chlap bez odpovědi vstane a míří si to přímo ke mně. Posunu se od něj o kousek dál, aby na mě nedosáhl. On na to nebral ohledy. Natáhl se k mé levé noze a zamračil se na lýtko. Taktéž se na to místo podívám a všechno mi to dojde.

"Co jste mi to píchl?" Ač nerada, nechávám ho, aby si prohlédl střelnou ránu. Začínám být dost netrpělivá, nemůže mi sakra už říct, co mi to dal? Vím, že jsem potom hned usnula a nevnímala. Nejspíš jsem upadla do bezvědomí.

" Anestetika." Odpověděl konečně doktor. Pokud to vůbec nějaký je.

Kývnu. " Dal jste mi velký množství, když jsem byla v bezvědomí, že?" Ptám se. Nechápu, proč mu pořád vykám. Vypadá jako bastard. Ovšem nemůžu posoudit, jestli větší než ten psychopat, u kterého jsem byla. Nebo pořád jsem? "Kde to jsem?" Ptám se dál. Nehodlám ho ušetřit mých otázek, musím všechno vědět. " Kde je můj syn?" Nechápu, jak jsem mohla na Freddieho zapomenout, proboha!

"Tolik otázek." Pokroutí hlavou a něco si pro sebe zamumlá, neodpovídá mi.

"Můžeš mi odpovědět?" Zavrčím, hlasivky mi selhávají. Odtáhnu od něj nohu a pokouším se postavit na zem na druhé straně postele, což se mi také povede. Hlava se mi točí, jako bych slezla z kolotoče." Tak doprde-" Pak už cítím jen silné ruce kolem mého těla a tmu před očima.   

***

Proč mám poslední dobou pocit, že se jen probouzím? Dětský smích mi doléhá k uším, na tváři se mi samovolně vytvoří úsměv, který mi okamžitě zase opadne, když smích malého dítěte není jediný, co slyším. Chraplavý a tvrdý je o trochu hlasitější, než-li miminka. Je to sen? Nebo co by  to jiného mělo být? Slezu z postele. Žádná bolest, co se to děje? Je možně, že by tamto byl pouhý sen a toto skutečnost? Třeba tam s Freddem sedí můj táta. Opatrně udělám krok ke dveřím, ale zastavím se, když mě píchne v lýtku. Vyděšeně shlédnu na nohu, to snad ne! Spěšně se posadím na postel a vyhrnu si nohavici tepláků. To že nejsou mí, se snažím přehlédnout. Prsty si jemně přejedu po sněhově bílém obvazu.

Tak jak to zatraceně je?

Je možné, že jsem u rodičů doma, po tom, co jsem se k nim záhadně dostala, když jsem omdlela?

Nohu opět zakryju a postavím se na nohy, abych přešla k těm dveřím a tím se dostala k mému otci a synovi, ale poté? Potom, co se rozhlédnu kolem sebe, málem se posadím znova. Jaktože jsem si nevšimla, že tento pokoj se u mých rodičů nenachází? Rozevřu více pootevřené dveře a nakouknu do dlouhé chodby obložené dřevem. Po stranách jsou další vchody do dalších místností, ale ty mě nezajímají. Je to stejné jako u toho Zayna, nebo v tom snu. Blázním? To nevím. Potichu našlapuji chodbou a rukou se přidržuju stěny. Nehodlám riskovat, že sebou fláknu o zem. Jsem na konci chodby, když se zarazím nad schodištěm. Je to tady krásné. Chytnu se zábradlí a schod po schodu sestupuji dolů. Dívám se na své chodidla, abych si dávala pozor na to, kam šlapu, a hlavně zbytečně nenašlapovala na bolavou nohu. Poznám, že se nacházím na posledním schodu, tak zvednu pohled, abych se porozhlédla, kam jí dál, ale do očí mě okamžitě udeří vysoká postava přede mnou. A co nedržela v náručí?

"Dej mi ho." Vysoukám ze sebe hned toto, aniž bych si prohlédla člověka, co drží mého syna. Můj pohled byl upřený jen na Freddieho. To bylo to jediné, co mě zajímalo. Nic jiného, ani můj život není tak důležitý jako jeho. Vždycky bych se pro něj obětovala.

"Ale, ale, proč hned tak zvostra?" Ušklíbne se a poodstoupí ode mě. V jeho očích plápolá požár, když mě sjíždí pohledem. "trvalo ti to."

Pozvednu obočí. "Co mi tvalo?" Zeptám se. On mi ovšem neodpoví. Jen pobaveně pokroutí hlavou a otočí se, aby se mohl rozejít nějakým směrem. "Dej mi Freddieho?" Pokračuje. Neodpovídá. "Hej, ty zasranej kreténe, dej mi mýho syna!" zakřičím na něj, což je příčina náhlého pláče Fredda. Doktor- musím se nad tím uchechtnout, určitě to žádný lékař není - se ke mně otočí. Jeho obličej hoří a rychlou chůzí se vrátí na místo, kde stál před tím. Chci mu dál křičet to tváře, ale jeho ruka vyletí k mé tváři, kde následně ucítím štiplavé pálení. Hlava se mi otočí na druhou stranu a já se musím přidržet zábradlí, abych nespadla. Oh, do prdele, to bolelo! Rukou si sáhnu na ret, kde mi začal téct malý potůček krve. Napřímím se a zadívám se mu do očí. Až teď jsem si všimla, jak temnou barvu mají. Než se naději, Freddieho mi vrazí do náručí a on někam odejde, ale to mě ani zdaleka nezajímá. Mám u sebe mého synáčka. "Jsi u mě, zlatíčko moje." Zašeptám a políbím ho na hlavičku, přičemž se posadím na schody. Točí se mi hlava. Freddieho si položím na ruce a utřu mu jemně růžové tvářičky od slz. "Nedovolím, aby se ti něco stalo, nikdy. To ti slibuju."