Unfathomable

4

Tiše sedím na židli u jídelního stolu s Freddiem na klíně a krmím ho přesnídávkou, co mi ten kretén přinesl z auta. Po zjištění, že ho nakrmil, a dokonce i přebalil, jsem se trochu uklidnila. Neměl na sobě ani škrábanec. Ovšem hned co mi ho dal do náručí, myslela jsem si, že se asi složím. Tak moc mi chyběl, že to ani slovy nejde popsat.

Chlap, co nás unesl stojí opřený o linku a sleduju mě na každém kroku. Dívá se na nás jako na jídlo! Pohled mu úspěšně oplácím až na to, že se na něj nekoukám jak na jídlo ale jak na švába, kterého chci zašlápnout. Musím vymyslet, jak nás odsud dostat do bezpečí. Třeba nás nechá odejít, někdy. Anebo taky ne.

Pozoruju ho a poprvé si ho opravdu prohlížím. Vysoká štíhlá postava, na rukou nespočet tetování. Snědá kůže. Havraní vlasy po stranách vyholené mu spadají do čela. Několikadenní strniště po tvářích a bradě. Třpytící se náušnice v levém boltci a kaštanové oči. Je hezký, to ano ale to pořad nic nemění na tom, co je zač.

Náhle se odrazil od kuchyňské linky a nemířil si to přímo k nám. Pustila jsem lžičku do skleničky a rychle se s Freddiem postavila. Sakra! To bolí. Sykla jsem bolestí, ale nezdávala jsem to. Opatrně jsem našlápla na bolavou nohu a udělala další krok v zad.

"Hej, klid. Podívám se ti na u nohu." Ušklíbl se a dal ruce před sebe, jako by mě chtěl uklidnit. Popravdě...moc se mu to nedařilo. Ale ta noha bolí jako čert a pokud nechci, aby se mi tam dostala infekce a poté nějaký zánět, budu to muset podstoupit.

"Fajn." Kývla jsem. Neboj se ho. Neboj! Neukazuj před ním strach.

Obloukem jsem ho odešla a sedla si na stejnou židli, na které jsem do teď seděla a Fredda si opět posadila na klín. V jeho očích jsem viděla nervozitu. Musím se uklidnit, jinak on bude mít strach taky. Ten chlap se posadil hned vedle poté, co si z nějaké skříňky v kuchyni vzal, jak se zdá lékárničku. Jedním pohybem mi naznačil, ať mu dám nohu na klín, což jsem po chvíli váhání také udělala. Roztřihl mi nohavici, aby se dostal k ráně. Zaschlá krev byla po celém lýtku, ale rána lehce hnisala. Monstrum si zkouslo spodní ret a zdálo se, jako by přemýšlel, co teď. Na ránu mi nastříkal dezinfekci a vysušil ji sterilním polštářkem. Trhla jsem sebou pod náporem bolesti a překvapením. Už jsem zapomněla, jak štípou tyhle blbosti. Jako malá jsem to nesnášela.

Potom vytáhl z kapsy kalhot mobil a začal do něj něco vyťukávat. "Zavolám mýmu kamarádovi. Je to téměř doktor a ta noha je potřeba zašít." Zatímco ke mně mluvil, stále zíral do displeje, nevadilo mi to, ani trochu. Ráda si ušetřím pohled do jeho temných očí, ve kterých plápolá divoký žár. Pohrávám si s ručičkou Freddieho a zlehka se na něj usmívám, ale pořád nemůžu přestat myslet na to, jak se odsud dostaneme. Třeba by nám mohl pomoct ten doktor, jenže pak si uvědomím, jestliže je to jeho kamarád, tak asi ví, co dělá a určitě nám nepomůže.

Za patnáct minut začne zvonit mobil. Leknutím sebou trhnu a zběžně se podívám na syna, jestli se neprobudil. Před pár minutami jsem ho uspala, ale dalo mi to dost práce. Přeji si, aby celý pobyt tady jen prospal a já vlastně taky. Chtěla bych zavřít oči, abych si nemusela do paměti vrýt ani jednu jedinou věc, co tu uvidím. Muž se zvedl z gauče a zašel někam za roh. Poté jsem jen slyšela tlumené hlasy a hlasité kroky, které se každou sekundu blížili ke mně. Asi přišel doktor.

Do místnosti s únoscem vešel další muž. Byl o pár centimetrů vyšší a silnější. Pod jeho pohledem, jsem měla nutkání sklopit hlavu, ale neudělala jsem to. Prohlížela jsem si ho od hlavě až k patě. On dělal to samé. Cítila jsem, jak mě jeho pohled spaluje na popel. Bylo to zatraceně nepříjemný.

"Zayne, koho jsi nám sem přitáhl?" Optal se muž pevným hlasem, ve kterém nebyl nejen cítit chlad ale i posměch. Aha. Tak ten nám určitě nepomůže. Prolítlo mi myslí. " Pro koho jí máš?" Cože! Jak to myslí? Pro koho mám být? Co mi tady uniká?

"To zatím nevím. Připletla se mi do cesty, tak jsem ji vzal s sebou, jenže teď, kurva, nevím, co s ní. Gort když má malýho spratka." V hlavě mi začala hučet krev. Malýho spratka? Děláte si ze mě prdel!

" Cože má?" Zeptal se nechápavě, ale vypadalo to, že ho to zaujalo. 

" Dítě! A pojď se podívat na tu hnátu. Když to bude něco horšího, nikdo ji nebude chtít." Muž bez dalších keců se ke mně rozešel, posadil se na židli, na který seděl, jak říkal Zayn. Trochu jsem ucukla, když se natáhl po mé noze, ale poté jsem ho nechala. Je to přece doktor.

Chvíli si nohu prohlížel a sem tam prohmatal. Při každém dotyku blízko ráně jsem sykla bolestí. Ještě chvíli a omdlím, to vám říkám. Doktor se potom začne přehrabovat ve své tašce, vytáhne injekci. "Je to potřeba to zašít a pokud nechceš tady sebou seknout, uspím tě."

"Tak to ne! Musím pohlídat Fredd-" než vědu vůbec dokončit, cítím, jak mě něco píchlo do ramene a hlavy se mi začne točit.

To je v prdeli.