Unfathomable

15

Pevně k sobě tisknu Freddieho a odmítám ho pustit. Dva dny jej mám neustále v náručí, všude ho mám s sebou a já mám podezření a obavu, že svého syna nebudu schopna nikdy pustit. Z toho by asi za pár let nebyl nadšený. Umím si představit jeho obličej, když bych s ním seděla u stolu a držela ho za ruku na jeho rande. Jo, to by nešlo.

Celý den jsem seděla na gauči a dívala se na televizi. Nejdříve to byly buď pohádky, nebo filmy ale, když jsem dostala odvahu, přepnula jsem to na zprávy. První hodinu se nic nedělo, ale potom tak vyskočila moje a Freda fotka stará pár týdnů. Reportérka mluvila s policií, mou uplakanou rodinou a přáteli. Prosili lidi, aby pomáhali s hledáním. A dokonce vyslechli i Claye, který mi pomohl při útěku z baru nebo co to bylo za doupě. Nyní se hledá okolí baru a já začínám doufat, že nás opravdu najdou. Přece jsme nejeli velký kus od Claye, měli by nás najít!

Slzy mi tekly po tvářích, když jsem viděla tváře mých rodičů a bráchy. Tak to bolelo. Byli tak zoufalí, už nevěděli co dělat. Policie říkala, že když nás nenajdou do měsíce a půl, pátrání bude ukončeno a my budeme mrtví. Hledá nás celá Británie, evropská unie a pár států z Ameriky. Lidé mají podezření, že jsme měli autonehodu a zemřeli jsme. Ovšem známí je nutí hledat dál. Nevěří, že bychom mohli být po smrti. Mám chuť vyskočit z okna a utíkat tak dlouho, dokud na někoho nenarazím a do obličeje mu vykřičet, že žijeme, tak ať sebou policie pohne a všechny zatkne. Klidně i toho hajzla, co měl tu drzost a hrál na mě divadlo, že stojí o Freddieho.

Otřu si mokré tváře a postavím se na vratké nohy. Freda si přitisknu pevně k tělu a z obýváku přejdu do kuchyně. Zastaví se mi srdce, když u stolu uvidím sedět toho...toho Stylese. Jediné světlo, které ho osvětluje, je nažloutlé světélko zabudované v kuchyni. Sedí na židli, lokty má položené na desce stolu a zírá do skleničky s nějakou perlivou vodou.

Žízeň mě okamžitě přejde. Místo toho mám pocit, že z mého žaludku vyletí jediná kobliha, co do mě narval. Pomalu se tedy vzdaluju, ovšem židle zaskřípe o podlahu. Pevně sevřu oční víčka k sobě a břišní svalstvo se mi stáhne.

Zvedne hlavu a podívá se na nás. Pod očima má velké kruhy, ale určitě ne tak, jako ty moje. „Co děláš?" zeptá se nakřápnutým hlasem a oblízne si popraskané rty. Poslední dva dny vypadá jako oživlá mrtvola. Asi jsme si vyměnili pozice. Já se začala dávat pomalu do kupy a on se začal pomalu rozpouštět. Nečekala jsem, že jen za dva dny se dokážu zase zcivilizovat.

„Já..." hlas se mi ztratil. Prohodili jsme mezi sebou jen jediné slovo od doby, co mě pustil z pokoje za Freddiem. To jediné slovo bylo Jez.

„Potřebuješ něco?" ptá se dál. Postaví se na nohy, ale nikam nechodí. Ovšem pro jistotu udělám jeden neparný krok zpět. V jeho přítomnosti se cítím tak hrozně. Bojím se udělat sebemenší pohyb nebo říct jediné slovo. Jen aby se nenaštval a nesebral mi synka. Kolikrát mám pocit, že jsem to vzdala.

Zakroutím hlavou na zápor a více si přitisknu Freda k hrudi. Po celou dobu si něco tiše mrmlá, čemuž se divím. Když už si povídá svou řečí, které nerozumím, skoro křičí. Zatahá mě za vlasy a já jsem tak nucena lehce heknout a natáhnou se pro jeho ručičku.

„Ptám se tě znova. Potřebuješ něco?" hlas má pořád stejný, ale já sebou i tak ucuknu. Přijde mi, že mluví moc hlasitě.

„Ne." zakroutím hlavou a položím si pusu na hlavičku s jemnými vlásky pod mou bradou.

„Tak proč jsi sem šla?" tentokrát se pohne. Najednou udělá hned několik kroků k nám. Když je od nás necelé dva metry, rychle se otočím a utíkám do pokoje, ve kterém jsem trávila čas před výletem do toho baru. Hlasitě bouchnu dveřmi a zamknu na dva západy. Zády se o ně opřu a hluboce se vydýchávám. Připadám si, jako bych běžela běžecké závody, na které jsem se celé roky na škole dobrovolně hlásila. Ach, jak já byla bláznivá. Koho sakra baví běhat?!