Nový Hawkeye: únos

Part 1

Janet, to je mé jméno. Je mi čerstvých dvacet let a studuji na NYU. Moje rodina nežije v New Yorku, proto přes školní semestry bydlím na koleji.

Momentálně jsou zimní prázdniny, takže jsem doma v našem malém městečku jménem Saugerties, několik desítek kilometrů od velkoměsta.

Máme poměrně velký dům s jedním patrem, přízemím a sklepením. Sklep byl vždy strašidelný a i přes to, že už jsem skoro dospělá se tam bojím chodit. Nenávidím pavouky, rozhodně mám z nich fobii, ale pavouci nejsou to jediné, co mě na těch temných místnostech děsí.

***

Dneska ráno jsem se vrátila domů.

Vybalila jsem si kufry, všechno použité oblečení jsem hodila do pračky a šla si dát sprchu. Po očisťující sprše jsem si běžela do kuchyně udělat snídani. Ještě jsem nejedla, takže jsem měla pořádný hlad.

Z pokoje jsem si vzala notebook, s kterým jsem se spolu se snídaní přesunula do obýváku. Zapnula jsem si nějaký nový dokument o inženýrství. Inženýrka bohužel nejsem, ale od mala se zajímám o nové technologie, vyrábění různých užitečných věcí a podobně.

Stále vymýšlím něco nového. Jednou jsem zkoušela udělat svůj vlastní program, který by poslouchal jen na můj hlas a se vším by mi pomáhal. Bohužel se mi to nepovedlo a jediná věta, co uměl byla 'Janet má ráda hezké a svalnaté muže', kterou jsem tam nahrála jen pro zkoušku. Takže jsem to radši rychle smazala a začala pracovat na něčem jiném.

Můj poslední kousek, co jsem úspěšně dokončila byl černý hábit s kapucí. Neprůstřelný a lehký. Měl na sobě prvky vibrania, které jsem nastříkala nesmyvatelným sprejem na černo. Jelikož se od mala učím s lukem, tak se mi opravdu dost hodí.

Často chodím střílet do lesa. Naštěstí tam většinu času nikoho nepotkám. Mám tam klid a nemusím mít strach, že někomu přistane šíp v hlavě.

Celý dnešní den jen sněží, ale zdejší příroda mi po dlouhém pobytu plném procházek přelidněným městem chybí, takže jsem se rozhodla, že si i přesto půjdu zastřílet.

Oblékla jsem se do teplých kalhot, pod které jsem si natáhla ještě legíny. Z postele jsem sebrala své triko, mikinu, bundu a pružné kožené rukavice. Do všeho jsem se nasoukala a postavila se před zrcadlo. Pohlédla jsem na sebe. "Klasicky celá v černém," zakroutila jsem hlavou a odebrala se dolů na chodbu.

Hábit, který jsem měla pověšený na věšáku jsem si dala přes ramena, zapnula u krku na silný magnet a nasadila kapuci. Na chodbě jsem se obula do svých černých, oblíbených a rozhodně nejvíce pohodlných bot a vydala jsem se na cestu.

Když jsem vyšla z městečka čekala na mě dva kilometry úzká pěšinka. Všechno bylo namrzlé a klouzavé. Stupně celsia se pohybovaly pod nulou. Naštěstí mě můj dokonale vymyšlený plášť všude zahříval.

Došla jsem před zasněžený les. Skládal se převážně z jehličnanů a ve spodním patře rostly kapradiny. "Konečně," povzdechla jsem si a vydala se hlouběji do lesa.

Po pár minutách se přede mnou nacházela malá mýtina. Rozhlédla jsem se. V lese panovalo naprosté ticho. V duši jsem cítila klid a mír.

Z toulce jsem vytáhla šíp a nasadila ho na luk, který jsem celou dobu držela v pravé ruce. Pomalu jsem natáhla tětivu  a namířila na strom, který se tyčil přede mnou.

Bum. Šíp se dokonale zapíchl do středu vysokého holého smrku.

Zrovna jsem se natahovala pro druhý šíp, když v tom praskla napravo ode mě na zemi větvička. Dost pravděpodobně to bylo jen nevinné zvířátko, přesto jsem automaticky zbystřila, vytáhla šíp z toulce a namířila nebezpečnou zbraň na místo, odkud se zvuk ozval. Přes velké a husté vločky sněhu jsem nic neviděla, takže jsem měla trochu strach.

Dvě minuty jsem tam stála a zírala do tmavého lesa.

"Nechtěl jse -" ozval se z ničeho nic mužský hlas za mnou. Rychle jsem na jeho nedokončenou větu zareagovala a otočila se.

Člověku jsem mířila přímo do obličeje. „Kdo jste? Špehujete mě? Chcete mi ublížit?" vlepila jsem mu do ksichtu hned několik otázek.

Zřejmě chápal mé vyděšení. Stál přede mnou někdo v neobvyklém obleku s divným starodávným přízvukem.

Když jsem zmlkla nasadil velice odhodlaný a nebojácný pohled. „Střel" řekl muž středně vysoké postavy. Potichu jsem si pro sebe šeptla: „Je snad blbej?". Hned na to zvýšil hlas „STŘEL!".

Vystřelila jsem. Šíp jsem namířila tak, aby hrot proletěl těsně vedle jeho hlavy. Měla jsem prostě tušení, že on neuhne. A to se přesně stalo. Stál jako přikovaný.

Najednou si přiložil prst k levému uchu a začal mluvit do prázdna „Našel jsem Clinta vol. II". COŽE?! Jen jsem se ušklíbla a začala utíkat směrem ven z lesa.

Po pár sekundách mě cizinec ale dohnal. Chytl mě za ruku a otočil čelem k sobě. Naše obličeje se skoro dotýkaly. Byla jsem k němu tak namáčknutá, až jsem mohla cítit jeho přitahující mužský parfém. Pohlédla jsem mu do očí. Měla jsem tak na něj přímý výhled.

Byl velice pohledný. Krátké, oříškově hnědé, po stranách vyholené vlasy a modré pronikavé oči, které jsem už někde viděla. „Co se mnou chcete udělat?" zeptala jsem se poté, co jsem se celou svou silou vyprostila z jeho sevření. Místo toho, aby mi odpověděl na otázku mi podal ruku a představil se jako 'James Buchanan Bucky Barnes'. Jediné, co jsem z jeho jména stihla bylo James. "James kdo?" zamyšleně jsem se mu zadívala do očí. Nervózně se zasmál „Jenom Bucky". Přijala jsem jeho ruku „Já jsem jenom Janet". Zasmál se a otočil oči v sloup.

"Vím kdo jsi, Janet Fitzgeraldová. Studuješ na NYU. Tvůj hlavní obor je literatura. Je ti dvacet let. Máš dvě starší sestry, které žijí na druhé straně Ameriky a vůbec se o tebe nezajímají. Tvoje matka je po smrti. Otec chodí na psychiatrii a doma tráví minimum času. Ve svém volném čase se věnuješ čtení, inženýrství, lukostřelbě a dokážeš se ubránit i nožem. To je celkem užitečné, pokud ale máš ten nůž vůbec u sebe," ironicky se ušklíbl a několikrát zatočil přede mnou mým kapesním nožíkem.

Vykulila jsem oči. Jak tohle všechno o mně ví? „Tohle je na mě moc, jdu domů," z ruky jsem mu vytrhla černý nůž a otočila se směrem od něj.

Avšak čirou náhodou v mé cestě stál další člověk s čokoládově hnědou pokožkou. Měl zvláštní brýle odložené na čele, na sobě černošedorudý oblek a nějaký zvláštní batoh na zádech.

Podíval se na mě a poté jen přesunul oči na Jamese Barnese. Nejsem zrovna vysoká, takže si nepotřeboval ani stoupat na špičky. Vzdychl: „Říkal jsem ti, že s tebou nepůjde".

Poté došel ke mně „Sam Wilson." Podal mi ruku a věnoval mi milý úsměv. Ze slušnosti jsem si sundala kapuci a potřásla si s ním „Janet Fitzgeraldová."

„Těší mě, slečno," kývl a oddálil se.

Chová se jinak, než Barnes. Zdvořile. Je fajn, když na mě nevychrlí po prvním setkání sto informací, co o mně a mé rodině ví.

„Omluvte prosím mého přítele Buckyho, někdy se chová jako utržený z řetězu. Už si moc nevzpomíná jaké to je mluvit s mladou dívkou," nervózně se podrbal na čele. Zasmála jsem se „V pořádku."

"Všiml jsem si, jak moc dobře vám to jde s lukem a šípy. Až neuvěřitelné," vykulil oči.

„Vím, že máte doma rodinu, ale nechtěla byste jim zavolat, že se hned vrátíte a na chvíli s námi odejít? Někdo by se s vámi moc rád seznámil," vysvětlil Sam. Budete se divit, ale není to zrovna příjemný pocit, když se vás někdo cizí zeptá, jestli nechcete opustit svojí rodinu, prakticky spíš jen svojí kočku a pejska, protože nikomu jinému na vás nezáleží a odejít s úplně cizími muži. Přesto mě to k nim ale táhlo. Měla jsem nutkání zjistit, jak ví o mně toho tolik. A k tomu byl pan Wilson opravdu přátelský a přívětivý.