Nový Hawkeye: únos

Part 20

Uběhlo několik dlouhých dní od poslední mise. Všechny ty dny mi přišly jak přes kopírku.

Díky bohu nás dnes večer čekala jedna skvělá akce. Pan Stark měl dostat cenu za geniálního vynálezce a hned po tom se měl konat pořádný večírek.

Hned odpoledne jsem si jela vybrat nové šaty. Mám radši nákupy, než se prohrabovat ve skříni.

Vzala jsem si s sebou jednoho velice skvělého pomocníka na vybírání šatů a tím nebyl nikdo jiný, než Barnes.

Odvezl nás ve svém autě do centra města.

Zamířili jsme do překrásného drahého obchodu. Měli tam na výběr z tolika oděvů.

Bucky se posadil na křesílko stojící opodál jedné z kabinek.

Hned k nám přispěchala jedna z pracovnic. Začala mi pomáhat najít můj styl. Ukazovala mi různé šaty. Všechny veselé světlé barvičky. Mě ovšem zaujaly tmavě zelené. Zmijozelské.

Zalezla jsem s nimi do kabinky a začala se svlékat.

"Půjdu pomáhat páru hned támhle, než se slečna Fitzgeraldová převleče," zlehka jsem zaslechla hlas pracovnice za závěsem.

Začala jsem si pomalu svlékat tričko. Stála jsem směrem k zrcadlu. Právě jsem si ho přetahovala přes hlavu, když mi mužské studené ruce okopírovaly pas a boky. Usmála jsem se.

Pomohl mi se sundáním trika. Zahodil ho na zem a obkroužil mi své dlouhé svalnaté paže kolem břicha. Svůj obličej mi zabořil do krku.

Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření "Bucky, jsme v obchodě."

Ruce mi přesunul na zapínání od kalhot. "To vadí?" přes odraz zrcadla mě probodával očima. Jemně rozepnul zip mých riflí. "Dívej se mi do očí," šeptl poblíž mého ucha. Ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly mi vjel rukou do kalhotek. Z úst mi unikl slabounký sten.

Začaly se mi podlamovat kolena. Bucky mi pomohl se dostat zpět do stabilního postoje. "Opři se o zrcadlo," navrhl. Své vlhké dlaně od potu jsem položila na sklo.

Byla jsem tak blízko, když v tom své prsty vytáhl. Popadl mne za boky a otočil k sobě. Nutil mě se mu neustále dívat do očí. "Popros," pobídl mě. Vážně po mě chce tohle? Zamračila jsem se. Nadzvedl obočí, jako gesto, že čeká, jinak to nedokončí.

Zavřela jsem oči a jemným hláskem jsem šeptla: "Prosím, Bucky."

Hrubě mne chytl za bradu "Asi jsem se přeslechl, můžeš to zopakovat?"

"Prosím, Bucky. Udělej..." nestihla jsem dokončit větu. Barnes se mi zakousl do krku a pomalu směřoval letmými polibky dolů. Až se dostal znovu k mému spodnímu prádlu.

Vysvlékl mě a přisál se k mému tělu. Zády jsem se opřela o zrcadlo a zaryla své nehty do jeho hebkých vlasů.

Nepřestával se na mě dívat. Byl oslněn mojí krásou.

V závěru jsem zaklonila hlavu. Žadonila jsem. Až jsem se konečně dočkala.

Vydechla jsem uspokojením a sjela na zem.

Když Bucky slyšel kroky rychle se postavil. "Tyhle by jsi si měla vyzkoušet," skoro až zakřičel, aby to bylo zřetelně slyšet z kabinky.

"Vše v pořádku?" ozvalo se za závěsem, hned mi to docvaklo. "A - ano," zavolala jsem na prodavačku velice zadýchaně. Hned poté znovu odešla.

Bucky mě chytl za ruce a pomohl mi se zvednout.

Najednou se začal oblékat. Zvládl to snad za necelou minutu. Jediné, co jsem stihla já bylo přihlouplé zírání.

Zapnul si pásek a byl hotov. Dal mi něžný polibek na tvář a se slovy: "Uvidíme se až na večírku, ještě musím něco zařídit," opustil kabinku a rovnou i celý obchod.

Takhle mě tu nechat, pomyslela jsem si.

Navlékla jsem si spodní prádlo a ještě jsem si vyzkoušela ty šaty.

Byly perfektní.

Převlékla jsem se zpět do svého běžného oblečení a vyšla z kabinky. Šaty jsem položila na pult u pokladny a počkala, než přijde paní prodavačka.

"Vše sedí jak má?" zeptala se hned, jak přiběhla. S úsměvem na rtech jsem odpověděla: "Jasně, sedí mi skvěle!"

Naúčtovala mi je a zabalila.

Hned po zaplacení jsem vyšla z obchodu a přešla přes silnici. Bylo tam zlatnictví. K novým šatům musím vybrat i nový doplněk, samozřejmě.

Koupila jsem si náhrdelník, náušnice a takový decentní náramek. Vše ze stejného kovu, zlato.

Jelikož Bucky odjel, musela jsem si zavolat taxi.

Naštěstí jsem moc dlouho nečekala. Auto, které mě mělo dopravit zpět na základnu přijelo do dvou minut.

Když jsem vešla hlavními dveřmi byl přes celou budovu slyšet šramot a lidi. Přípravy běží v plném proudu, očividně. Nebo bych spíše měla říct "ušislyšně"?

Vyběhla jsem nahoru a vše si odložila na postel. Pak jsem seběhla zpět do prvního patra.

Tony postával u kraje s papíry a všichni ostatní běhali po místnosti. Nikdo se mě nevšiml. Není se čemu divit, byl tam jednoduše chaos.

Po pár sekundách zírání jsem přistoupila blíže k panu Starkovi. "Nepotřebujete trochu pomoct?" zeptala jsem se.

Jasně, že bych jim pomohla od rána, ale myslela jsem, že to bude dělat někdo jiný, že si třeba Stark někoho najme.

"Už máme rozdělenou práci, ale přesně za pět minut přijede catering a přiveze s sebou i nějaké jídlo. Takže kdyby jsi byla tak hodná a pomohla s tím?" navrhl. Byla jsem šťastná, že aspoň s něčím můžu pomoci, takže jsem souhlasila.

Šla jsem rovnou ven. Trocha čerstvého vzduchu před pořádnou party plnou alkoholu, jídla a zbohatlíků je potřeba.

Sedla jsem si na lavičku u dveří a čekala.

Brána se začala otevírat, když na dvůr vjížděl blýskavý černý mercedes. Zastavil se u mě. Vylezla z něj žena v černobílém kuchařském obleku. Mile mě pozdravila a potřásla si se mnou rukou. Představila se jako Bianca.

Hned odběhla zpět k autu, aby otevřela kufr. Byl plný krabic s připraveným jídlem.

Spolu s Biancou jsme začaly všechno jídlo vynášet do prvního patra, kde se celá akce měla za chvíli konat.

Něco jsme nacpaly do ledničky a většinu rozprostřely na velké stoly i malé konferenční stolečky.

Bianca mi poděkovala za pomoc a odešla do kuchyně.

Do dveří vešel další člověk. Byl to muž menšího vzrůstu a měl celkem podobnou uniformu jako ona. Přistoupil ke mně a s úsměvem na rtech mi prozradil své jméno: "Zdravím, já jsem Smith, Smith Smith."

Jeho jméno mne opravdu zarazilo. "Vaše jméno je Smith a příjmení také Smith?" začaly mi cukat koutky. Kdo by kdy pojmenoval svého syna stejným jménem i příjmením?

"Ano," odpověděl mi zcela klidně a jednoduše.

Už jsem to nevydržela a začala jsem se fakt nahlas smát. Smith naklonil hlavu na pravou stranu a nechápavě se mě zeptal: "Vám přijde mé jméno k smíchu?"

V tom do místnosti vkročil Thor. Když mě viděl, jak se popadám za břicho, hned chtěl vědět, co se tu děje.

Na chvíli jsem se uklidnila a vysvětlila mu: "Tady pán se jmenuje Smith Smith."

Thor se snažil zadržet smích stejně jako já, ale taktéž to nevydržel.

Pro pana Smithe si přišla Bianca a se slovy: "Nic si z toho nedělejte. Určitě už oba něco pili," ho odvedla za bar.

Nastejno s pohledným blonďákem jsme ztichli a otočili se na sebe. "Ty už jsi snad něco pil?" řekla jsem nastejno jako on větu: "Ty už jsi snad něco pila?". Oba jsme se na sebe zamračili a odpověděli: "Ne."

Pokrčila jsem rameny a opustila místnost, abych mohla nahoře ve svém pokoji začít s přípravou.