Tajemství spoutané růžemi

1. ZAČÁTEK KONCE

Z pohledu Madeline

,,Sešli jsme se tu, abychom uctili památku Richarda Bayera" při uslyšení jména svého otce mě zamrazilo. Nedokázala jsem se smířit s tím, že už není mezi živými.
Přesto, že jsou to tři týdny stále dokola si přehrávám, jak jsme společně trávili tak dlouho plánované 2 měsíce na chatě.
Jak jsme i s matkou až do noci seděli na zahradě a povídali si o všem možném.
Jak jsme společně vařili a zpívali si u toho. Rodiče vypadali stále šťastně, byli spolu dvanáct let. Otec byl starostlivý a vždy se o nás s matkou dobře staral.
Milovali jsme ho a on nás. Samozřejmě se někdy stalo, že jsme se všichni pohádali.

Naposledy to bylo před čtyřmi lety a od té doby jsme si slíbili, že už se nikdy hádat nebudeme, že budeme při sobě už na vždycky stát. Při vzpomínkách mi z očí steklo pár neposlušných slz. ,,Teď poprosím dceru Madeline, aby nám o otci řekla pár slov," jakmile jsem uslyšela své jméno trošku jsem sebou cukla.

Utřela jsem si tváře a zamířila si to dopředu. Zastavila jsem se za pultíkem a prohlédla si lidi, kteří tu byli. Viděla jsem spousty známých tváří např. matka, která měla oči zalité slzami, Rachel, moji nejlepší kamarádku, která se neusmívala jako vždy, byla smutná jako mi všichni. Pak jsem ještě zahlédla pár přátel rodičů, když mi pohled spočinul na pohledném muži, kterého jsem neznala.

Pohřeb byl jen pro nejbližší a přátelé obou rodičů. Měl černé krátké vlasy a zelené oči. Vrtalo mi to hlavou, dokud jsem si nevšimla, že na mě taky pohlédl. Spaloval mě pohledem, který mi nebyl příjemný. Jakoby chtěl znát mé myšlenky, vědět na co myslím. Pohled jsem neunesla, rychle se odvrátila a radši začala svou řeč: ,,Richard, můj otec byl skvělým otcem, věrným manželem a dobrým přítelem.
Byl to skvělý člověk, který dokázal vést lidi, starat se o rodinu a ještě trávit čas s přáteli.
Dokázal pomáhat druhým, ale sobě pomoct nedokázal ani nikdo z nás o které tak pečoval. Nikdo z nás u toho nebyl, byl to infarkt, který ho přivedl na oný svět.
Proto uctěme památku a naposledy se za něj pomodleme a rozlučme se, určitě víte jak by si to přál." lehce jsem se pousmála, protože na tom si vážně potrpět.

❁❁❁

Když jsem přišla domů, ve kterém jsem mimochodem bydlela ještě s rodiči šla jsem rovnou do svého pokoje. Potřebovala jsem si zabalit ještě dost věcí do nového bytu, jež mám od otce. Bude to můj první samostatný byt. Už když jsem byla malá ptávala jsem se na ten byt a on mi vždy odpověděl, že až budu velká budu v něm moct bydlet já, že je připravený jen pro mě.
Občas do toho bytu chodil pracovat a já chodívala s ním. Přihlížela jsem si každý kout a myslela na to jaké to bude v něm bydlet, taky jsem si říkávala, že to bude ještě strašně dlouho trvat než budu velká a schopna bydlet sama a teď ten čas přišel a já nevěděla jestli se mám těšit a nebo se na to chtít vykašlat.
,,Ahoj zlatíčko, jak si na tom?"objeví se ve dveřích matka a přisedne si ke mně na postel.
,,Už to budu mít. Ještě věci z koupelny a nějaký věci si sbalím až ráno" pozorovala jsem mamku sedíc vedle mě na posteli.

Všimla jsem si toho. Toho smutku, co se jí objevil v obličeji. Chápu ji, bude tu teď úplně sama a já taky, ale mám pocit, že se musím někam konečně posunout. ,,Mami já to zvládnu, budu ti volat a ty můžeš kdykoliv přijít.Bude to fajn uvidíš. Teď jdu pro ty věci do koupelny jo?" usměju se na ni a snažím se vypadat přesvědčivě.

Sama z toho mám trochu strach, ale na druhou stranu se hrozně těším. Také si zítra jedu pro dvou měsíčního jezevčíka, který je v útulku. Vždy jsem chtěla mít pejska, ale nikdy jsem nemohla.
Bude se jmenoval Princ, lidé, kteří ho měli před tím než si ho vzal útulek se k němu nechovali hezky, týrali jak jeho tak jeho matku.
Myslím, že je dobré vzít si do péče psíka u útulku. Mají přeci stejné právo na milující majitele jako ostatní.
Nesnáším když si někdo vybíjí svou zlost na zvířatech. Je to ubohé a hnusné.

Došla jsem do koupelny, vzala fén a kosmetiku, kterou zítra ráno nepoužiju a když jsem se natahovala pro linky tak jsem při tom shodila rtěnku i řasenku přímo do koše.

Sakra

Nátáhnu se do koše a vevnitř najdu....těhotenský test? Musel být matky žádná jiná žena v tomhle bytě logicky nebyla kromě mě samozřejmě.

Třesoucíma se rukama jsem držela odpověď na mou otázku....je moje mamka opravdu těhotná?
Držela jsem ho obráceně, tudíž jsem ho musela otočit, abych to zjistila. Když jsem to udělala uviděla jsem..dvě čárky, moje matka bude mít mimčo!!
Byla jsem z toho tak vykolejená, že mi z rukou vypadl všechen obsah, což způsobilo hluk.
,,Co se děje? Je všechno v pořádku?" zavolala na mě žena, která měla ve svém břiše život navíc a o které jsem si nemyslela, že by ještě dítě chtěla.

,,Všechno dobrý. Jen mi to vypadlo z ruky" Odpověděla jsem a test rychle hodila zpátky do koše.
Pobrala jsem ty věci, pro které jsem původně přišla a cupitala do svého pokoje.
Věci jsem hodila na stůl a rozhodla se je dobalit později. Místo toho jsem sebou mrskla na postel. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Nedávno jsem udělala maturitu, pak zemřel otec teď se budu stěhovat a budu mít svého psa a taky si budu muset najít práci a bude kolem toho ještě strašně moc zařizování.
Nemůžu uvěřit tomu, že budu mít sestřičku nebo brášku. Otec se toho nedožil, kdyby tak věděl, že bude mít další dítě určitě by měl radost. Vždycky chtěl velkou rodinu a my byli čtyři. Otec, matka, já a Rose. Než se stalo zo co se stalo.
Tak strašně mi chybí ségra. Bylo by jí teď dvacet tři. Určitě by mi řekla, že mám mít v bytě hodně květin a spousty barev. A já bych
jí řekla: ,,Neboj se každý měsíc koupím puget růží, přesně tak jak jsme to dělávali" Tak moc milovala růže, že mě nakazila a také je teď miluju. Dělám to dodnes. Každý poslední den v měsíci koupím puget růží, aby tu už byly na začátku nového měsíce. Dělám to už jen kvůli tomu, že mám pocit jako by nás to pořád alespoň částečně spojovalo. To mi připomnělo, že dnes je poslední den v měsíci, a proto je musím ještě dnes koupit. Povzdechla jsem se a podívala se na mobil. Přišla mi zpráva od Rachel.

Rachel: Ahoj, jak se cítíš? Vím, že to není nejlepší otázka, ale mám o tebe starost.
17:05

Já: Jsi hodná. Vím, že to myslíš dobře, necítím se moc dobře. Co ty?
17:06

Rachel: Já se mám báječne - samozřejmě v rámci možností - za hodinu přiletí Nick, už se na něj strašně těším. Takže v šest u nás?
17:08

Já: Úplně jsem na to zapomněla, ale budu tam.
17:09

Rachel: V klidu máš ještě čtyřicet minut plus pět minut cesty, to stíháš.
17:10

Já: Dobře jdu se chystat, tak se zatím měj.
17:11

Rachel: Jojo, ty taky
17:12