Tajemství spoutané růžemi

5. ,,ZA TOHLE MI ZAPLATÍŠ"

Z pohledu Madeline

Dojely jsme domů asi v půl jedné. Teď byl čas na přemýstění dalšího kusu věcí do nového bytu.
Rychle jsem se zula, vyběhla do svého pokoje a popadla dvě krabice s věcmi a šla je dát do auta. Takhle jsem to udělala ještě asi pětkrát a pak jsem se šla rozloučit s matkou. Zamířila jsem do kuchyně, kde si zrovna četla.

,,Mami?" zavolala jsem na ni a přešla k ní.
,,Už půjdu, musím ještě vybalovat." pokračovala jsem.
,,Už teď, tak brzy," podivila se mamka a sundala si brýle na čtení.
,,Bohužel ano," posmutnila jsem. ,,Zítra, ale přijdu abychom si promluvily. O té firmě, Marvinovi, Dustinovi a tak dále. Dobře?"

Čekala jsem, až se vyjádří k mému návrhu, ale ona se jen uličnicky usmála a řekla:,,Jsou hezcí viď? Kdybych byla mladší, dala bych si říct," mrkla na mě a zvedla se ze židle.
,,Mami, to snad ne. Tohle s tebou rozebírat nebudu. Takže se zítra stavím. Okolo třetí. Vyhovuje ti to?" Odpověděla jsem vyhýbavě. Ovšem jsem ji neignorovala jako ona před chvíli. Proto jsem se jí zeptala znova.

,,Jo prosím tě. Klidně už ve dvě. Budu zítra končit dřív," řekla a šla se mnou směrem ke vchodovým dveřím. ,,Mám tě ráda dceruško moje." Objala mě a já za to byla ráda.
,,Já tebe taky" odtáhla jsem se od ní a usmála se na ni. Obula jsem se a vydala se k autu.
Nasedla jsem a nastartovala. Naposledy jsem se usmála na mou maminku a vyjela z vrat.

Bude mi chvíli trvat než tam dojedu. Musím se dostat z téhle části města, kde jsou jen rodinné domky do oblasti, kde jsou paneláky. Cestu tam jsem si pamatovala už od mala, a tak jsem nemusela ani zapínat GPS. V tom mém novém bytě už jsem jednou byla. S Nickem, Rachel a Nancy. Pomáhali mi to tu do určité míry zařídit. Nakoupili jsme nábytek a pak ho tu společně montovali. Bohužel tu ještě nemám pračku, sušičku a skříň. Naštěstí jsem domluvená s Nickem, že to spolu pozítří vyzvedneme a dáme do provozu.

❁❁❁

Přijela jsem na parkoviště, snažila jsem se auto zaparkovat co nejblíž vchodu, protože těch 10 krabic budu muset nejspíš nosit po dvou. Když se mi to po deseti minutách povedlo, začala jsem to vynášet k výtahu, který byl naštěstí u v přízemí. Nacpala jsem to do toho malinkého výtahu jen tak tak a zmáčkla tlačítko s číslem 11. Jo byt jsem měla úplně nahoře v posledním patře, ale ten výhled, ten za to stojí.

Všechno jsem to narvala do bytu a rozhlédla se. Prostorná chodba, která vedla až ke kuchyni byla široká. V pohodě se mi sem vešly věšáky, komoda a malý pelíšek pro Prince. Na zdi vedle věšáků bylo pověšené veliké zrcadlo a pod ním jsem měla botník. Kuchyně, která byla přes chodbu naproti mně byla současně i obývák, čímž tvořila největší místnost v bytě.
Byla tu i terasa, která byla po celé délce kuchyňo - obýváku. Velikánská okna, kterými se bude dobře větrat a bude tu díky nim dost světla. Pod okny byly veliké parapety, na které jsem si klidně mohla po večerech sedat.

Když se kouknu napravo ode dveří, kterými jsem teď vešla byly tam dveře do ložnice. Ta byla taky dost velká, vešlo by mi sem talších pět postelí. Dobře to asi ne, ale i tak byla obrovská. A nalevo od místa, kde stojím byly dveře do pracovny a kousek za nimi ještě dveře do koupelny. Z koupelny a pracovny se dalo ještě dostat do tělocvičny, za kterou jsem moc ráda. Tenhle byt byl dokonalý, ale jediná věc, která se mi dost nezamlouvala byla zeď v kuchyni, která byla opravdu tenká. Zrovna tahle zeď, totiž oddělovala vedlejší byt od toho mého. Doufám, že budu mít nějaké normální sousedy. Vím, že v tom bytě vedle mě měla bydlet Rose, ale když umřela, otec řekl, že ho buď prodá nebo ho někomu dá. Často jsem se otce ptala komu to dal nebo prodal, ale nikdy mi to nechtěl říct. Takže to bude asi překvapení.