Tajemství spoutané růžemi

6. DONUTÍM JI CÍTIT TO, CO CÍTÍM TEĎ JÁ

Z pohledu Marvina

Nechápal jsem, co tady sakra dělala Madeline. Proč tu ksakru bydlí. Jasně měl jsem to čekat, když jsem věděl, že oba byty vlastní Richard nebo vlastě... vlastnil. Teď už můj byt, jsem si od něj koupil už před lety a bylo mi jasné, že ten druhý byt zdědí jeho dcera. Jenomže ta podoba mě ničí. To, že vypadá jako moje Karen. Mám chuť si ji vzít hned teď a zároveň ji chci zničit.

Jak je to vůbec možné sakra?

Pokud tu teď bude bydlet nedopadne to dobře. Zabíjí mě. Jako by přede mnou před chvíli stála ona sama.

Karen

Doufal jsem, že mě ta bloncka ze včera odreaguje, že aspoň na chvíli přestanu přemýšlet o Karen a o Madeline, ale právě naopak.

Raději jsem se rozhodl jít do své ložnice. Do skleničky jsem si nalil zlatavou tekutinu whiskey a posadil se do křesla před obrovským oknem. Lokl jsem si a na chvíli zavřel oči.

Do prdele se vším

Zaplatí mi za to, že kvůli ní zase myslím na Karen, že kvůli ní tu dnes byla ta blonďatá coura, kterou nenávidím ze všech těch děvek, které si sem vodím nejvíc. Za to, že mi připomněla bolest, kterou jsem se snažil tolik let držet pod povrchem. Donutím ji cítit stejný žal, jaký cítím já.

Z pohledu Madeline

S holkami jsem to sbalili asi v půl jedné ráno. Právě sedím na parapetu v kuchyni a koukám na hvězdy. Sice nejsou dnes moc vidět, ale co už.

Přijde mi, že jsou tak daleko a zároveň blízko. Mám pocit jako bych se jich mohla dotknout kdybych chtěla a zároveň vím, že je to nemožné. Je úplněk a já jako pokaždé nemůžu spát. Uvařila jsem si horký čaj a přikryla se heboučkou dekou. Po chvilce jsem se rozhodla nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Deku jsem si nechala přehozenou přes ramena a vyšla na terasu. Přešla jsme až k zábradlí, pevně se ho chytla a dýchala.

Blbej měsíc

Rozhlédla jsem se a pohledem se zastavila na protějším bytě. Viděla jsem dovnitř bytu. Měl stejně velká okna jako já. Seděl v křesle. V ruce držel sklenku, nejspíš s nějakým alkoholem a nestydatě shlížel ke mně. Bastard, musel na mě koukat celou dobu, co tu jsem. Držela jsem s ním oční kontakt a drtila hrnek ovocného čaje v ruce.

On se jen provokativně kousl do rtu a upil ze své skleničky, která byla už skoro prázdná.

O co mu sakra jde?

Znervózňoval mě takovým způsobem, že jsem se obrátila k odchodu a zase si lehla do postele doufajíc, že už konečně usnu.

❁❁❁

Probudila jsem se asi okolo desáté a rovnou propadla mobil a zavolala Nickovi, jestli bychom nemohli pro ten nábytek už dneska. Souhlasil a už v jedenáct jsme si dali sraz před obchodním domem. Koupili jsme, co jsme potřebovali a ve dvanáct jsme už byli u mě. Vytáhli jsme to do bytu vypili si kafe a pustili se do práce. Teď už byl nejvyšší čas, abychom si promluvili.

,,Nicku?" Zavolala jsem na něj a přešla z kuchyně do ložnice, kde zrovna montoval skříň.
,,No," odvětil klidně.
Sakra, jak se s ním o tom mám bavit.
,,Myslím, že bychom si měli promluvit. Je fajn, že jsme to před včerejškem neřešili. Vlastně nevím, jestli kvůli tomu, že už si to nepamatuješ nebo kvůli tomu, že to neví Rachel -"

,,Vím o čem chceš mluvit," řekl aniž by se na mě podíval a pak hned pokračoval: ,,Řekni mi jak to momentálně cítíš."

,,Tehdy jsem tě milovala Nicku, ale teď je to pryč. Tehdy pro mě ten polibek byl všechno na co jsem mohla vzpomínat. Já... doufala jsem, že aspoň někdy přijedeš..aspoň na prázdniny. Je to tak dlouho, že už ani nevím jestli to byla skutečnost, nebo jen sen. To už jsem odbočila. Důležité je, že teď už mě to netrapí," usmála jsem se a podala mu nějaké šroubky, které ležely opodál.