Tajemství spoutané růžemi

11. KDYŽ OKOLO NÁS PADAL DÉŠŤ

,,Posloucháš déšť?" ozval se až příliš blízko povědomý hlas. Měla jsem pocit, že jsem v tomto chladném večeru, cítila teplo jeho dechu. Otevřela jsem oči, jen abych viděla, že se ke mně přiblížil. Pořád byl opřený o zábradlí, pořád měl v ruce sklenku. Celou dobu předtím pohled upíral před sebe, ale teď pohledem sjel na své ruce, v nichž držel kus opracovaného skla. Zlatavou tekutinu v něm přeléval z jedné strany na druhou a čekal na mou odpověď.

,,Nevím, jestli zrovna kvůli tomu tu stojím, ale ty vypadáš jako bys poslouchal déšť a hledal v tom nějaký klid," řekla jsem vyrovnaně dívajíce se stále na něj. Místo odpovědi si přiložil skleničku ke rtům a dopil svůj nápoj.
,,A kvůli čemu jinému tu tedy teď vedle mně stojíš?" řekl tišeji s lehkým zaujetím a podíval se na mě. Pohled jsem mu opětovala a řekla:,,To ty sis stoupl vedle mě," hájila jsem se. Také jsem se snažila ignorovat jeho otázku stejně tak, jako to udělal on. Rozhodně jsem neplánovala mu říct, že tu stojím tak trochu kvůli němu, kvůli chvilkovému spojení s ním. Vysmál by se mi a já bych se mu výjimečně nedivila. Nejspíš jsem byla naivní, když jsem si myslela, že by o něco takového stál.
,,Jo, přesně to jsem udělal," řekl a obličej přiblížil k tomu mému. ,,Vadí ti to snad? Nebo tě to až moc rozptyluje?" sypal otázku za otázkou a obličejem se pořád přibližoval.
,,Samozřejmě, já zapomněla, že ti všechny holky automaticky skáčou do postele, že se každá rozsype jen z tvého pohledu." neuhybala jsem před ním. Ani před jeho obličejem stále přibližujícím se k tomu mému, ani před jeho zkoumavým pohledem.
Povzdechl si a řekl:,,Zase provokuješ Maddie. Musím říct, že mě fascinuje, jak se neustále snažíš bránit i když ti to skoro k ničemu není. U žádné jiné jsem to neviděl," usmál se naprosto odzbrojujicím způsobem. Pak znova zvážněl a začal mě sledovat tím svým tajemným pohledem. Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a jemně mě palcem pohladil po ušním lalůčku. Každý kousíček pokožky, které se při tom dotkl, ať už šlo o ucho nebo krk, když mě hladil, žhnul a brněl. Zadržela jsem potřebu se těch míst dotknout.

,,Kdybych se nebránila nebyla by to taková zábava no ne?" kousla jsem se do rtu a pokračovala:,,Navíc, být to vše jen po tvém, byla bych už dávno nahá na posteli," zašeptala jsem.
V očích mu zajiskřilo, nejspíš při představě, znova se přiblížil k mému uchu a pošeptal:,,To není pravda," odmlčel se a jen mi chvíli dýchal na ucho. Jako by se vyžíval v mém trápení, a taky že jo. Byla jsem jak přilepená k zemi. Srdce jsem měla snad v krku a dech se mi zastavil. Neodvážila jsem se pohnout. Najednou se rty dotkl mé kůže a pokračoval:

,,Byla bys přiražená ke zdi s rukama nad hlavou," zašeptal. Pak mě políbil pod uchem a s dozvukem jeho polibku se ode mě zase odtáhl a odešel středem verandy dovnitř svého bytu.

Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Najednou jsem slyšela déšť a hromy mnohem hlasitěji než před chvílí. Obloha byla úplně černá a z těchto tmavých mračen vytrvale padaly velké kapky, které si rychle razily cestu dolů, kde se pokaždé setkaly a narazily na chladnou zem.

Rychle jsem se vzpamatovala a zamířila také do svého bytu. Dveře na verandu jsem nechala otevřené, abych vyvětrala a rozhodla jsem se, že si půjdu uvařit večeři. Vyndala jsem si špagety a dala je vařit. Uvařila jsem si k tomu omáčku a začala servírovat na talíř. Přidala jsem pár lístků bazalky a donesla si to na stůl venku. Rozsvítila jsem si tu světýlka a přikryla se chlupatou dekou.

Vzpomněla jsem si na Rose. Když jsme byly malé, špagety jsme jedli skoro pořád. Mývali jsme je tak často, že se matka naučila více druhů omáček, abychom nejedli furt tu samou. Když zemřela, bylo mi příšerně. Viděla jsem ji všude a myslela jsem si, že když se odstěhuju bude to lepší, doufala jsem, že se to časem zlepší. Jenomže já měla pocit, že čím déle to je, tím bolestivější je vzpomínat na ni.