Jsem ta holka,
kterou zná jen on,
nejsem to já,
ale jsem ta co
obdivuje každý
rozkvetlý strom,
která věří v lásku,
a ne ten bezcitný cynik,
který se mi objevil
ráno v zrcadle
s rozmazanou řasenkou
a špatným pravopisem.
Klavír pod mými prsty
ztrácí tóny,
jsou to jako poslední
minuty kalamity,
jako poslední jméno
vyryté v kůži: ty.
Kdo jsi,
já tě vlastně neznám,
i když nalhávám si opak,
napsala bych si seznam,
ve kterém by bylo co rád máš,
a jen bych čekala až
mi ho celý proškrtáš.
Spletla jsem se v sobě,
asi stejně jako v tobě,
asi jako v 25.7.,
asi jako v 2.12.,
asi jako..
Asi jako,
že jsem s těžkostí
nahlas vyslovila
co jsem cítila,
a teď vyslovuji,
co už necítím.
