Ležela jsem vedle tebe rozcuchaná,
zasmál jsi se, mlčky políbil mě na čelo,
pohladil mě jemně po tváři,
jako kdyby se to tak odjakživa mělo.
Vyprávěla jsem ti co jsi neměl rád,
vždycky jsi chtěl raději už spát,
ale já prostě stále nemlčela,
odpovědi na mé hloupé otázky chtěla,
ráda tě neustále něčím zlobila,
také jsem tě ráda ze srandy bila,
nebo po tobě něco patlala,
lakem ti po těle malovala,
okna neustále otvírala,
peřinu a polštáře ti brala,
svíčky zhasínala
a nakonec na tobě usínala.
Byla jsem v momentech ztracena,
kdykoli jsi se mi do očí zadíval,
a když jsi mi něco sám od sebe povídal.
Byly to jen momenty,
a naše spojené rty,
které mě tolik změnily.
Změnila jsem se možná až moc,
mohla za to každá naše společná noc,
která mi hodně ukazovala,
přitom to všechno cítit zakazovala,
protože jsem konečně zjistila,
že je v pořádku tohle cítit.
Díky tobě už nedokážu být
vedle někoho s kým nechci nic mít
a vím, že nechci jen hodného kluka,
chci být touhou spálená,
chci do noci se smát,
chci být uvolněná,
chci milovat, jako kdyby měl být poslední.
~ o klukovi, jehož oči dávno vyhasly, ale já stále cítím ten žár
