Je to jako nekonečná migréna,
bez světla na konci tunelu,
jako když ječí u ucha siréna,
jako když na jehlách si zase stelu.
Jako když jsem ztratila smysly,
nevidím tmu,
ani všechny ty vaše nesmysly,
neslyším ani výsledek algoritmu,
nechutná mi vlastní pravda,
dotyky jsou už také jen jedna velká zrada.
Není to tak hrozný,
dokud jde ještě dolít,
ale je pak hrozně těžký
vůbec někam dojít.
A co je dávno rozbitý
nejde znovu rozbít,
tak čeho se vlastně bojím,
když už nemohu být rozbitější.
A ty zašíváš mi stehy,
zatímco já je zase trhám vzteky,
a stokrát jsi už mohl být pryč,
a neuklidňovat mě slovy: ,,Nekřič".
Zase další peklo,
zase další temno,
zase další světlo,
zase další dno,
zase strach,
zase slzy a pak víno,
zase zkrat,
zase jak je mi to líto,
zase další stres,
ale v sázce je fakt všechno.
