Vzduchem lítají knihy,
já je musím házet vzteky,
ale ty tam s klidem stojíš,
a všechny pokusy trefit tě
míjíš.
Nejsi psycho jako já,
jsi děsivě klidný,
a čekáš kdy mě přestaneš štvát,
čekáš kdy mi zase pusu smíš dát.
Ale já nechci klid,
chci abys byl taky trochu psycho,
aby nebylo tady takové hlasité ticho.
Musím si víno hned dát,
ale ty mi zase bereš skleničku,
a říkáš mi: ,,Nechci doma alkoholičku".
Tak proč mě teda chceš,
když alkoholičky nemáš rád,
proč mě nutíš se vína vzdát?
Kde je ta vášeň, kdy se na mě naštveš,
opřeš mě o zeď,
a vezmeš si mě hned teď?
Asi tam, kde zaclání tvůj klid,
tam kde vylejváš mi skleničku po skleničce
a dáváš všechno hned k myčce,
na znak, že dnes se už nebude pít,
že měli bychom spát už jít.
Něžně mě držíš,
něžně se mě dotýkáš,
na všechny způsoby mě máš,
všechno na světě mi dáš,
já vím, doopravdy mě miluješ,
ale já potřebuji víc,
ne jen tohle něžné nic.
Potřebuji výboj,
potřebuji zkrat,
potřebuji brečet,
zároveň se smát.
Potřebuji vášeň,
potřebuji tě naštvat,
potřebuji abys svůj klid zahodil,
abys mě nechal takovou jaká jsem být.
Nediv se, že ti utíkám,
nedokážu vedle tebe snít,
o životě který bys semnou chtěl,
a který bys možná i měl,
kdybys mi nevylíval skleničky od vína.
