Chodila po střepech ze skla,
jen pro tu chvíli co v očích se leskla,
necítila bolest,
jen čirou slast,
lepší jak všechen ten na stole chlast.
Úsměvy na jejich rtech,
kdoví co je smylo,
kdoví co ji v srdci ještě zbylo?
A její city?
Její city byly jako derniéra herce,
jehož jazyk neartikuluje lehce.
Možná to bylo celé jeden velký klam,
možná ji přeci jen mozek lhal.
Možná doopravdy neví co je láska,
možná je to jak přes oči páska,
možná by neměla zpochybňovat co cítila,
možná byla doopravdy šťastná,
když s ním byla.
Jenže ona už neví jaké to bylo,
když byli jen oni dva a ticho,
když se milovali,
když se k sobě vraceli,
když ji v dešti líbal,
když ji pevně objal.
Zapomněla všechny pocity,
všechno, jen v hlavě jsi stále TY.
Jen on, nic víc,
víc nic.
