Zase něco napíšu,
pak to roztrhám,
a budu tě sledovat skrz roztrhaný papír,
jak jsi celý můj vesmír.
V pokoji už vyhasla svíčka,
přivíráš únavou svá víčka
a já zase něco řeknu,
a ty to zase zapomeneš,
třeba, že se bojím,
že všechny ty rány zhojím.
A ráno s kocovinou budu všeho litovat,
a zapomenu tě milovat.
Tak otevřeš mi další flašku vína,
abych se necítila tak vina.
A pak už nic nenapíšu,
a nic neřeknu,
a ty nic nezapomeneš,
a já nic neztratím,
jen tebe.
A i když mi z toho není do breku,
ty jsi se nesmál.