Tam kde povadlé růže
pily nebeskou vláhu,
tam za všechno každý může,
tam žádný čin nemá váhu.
A city k nebi jdoucí
jako pára nad hrncem
je mé srdce tak nemohoucí,
nebo je to tím voňavým koncem?
Štěstí neexistuje,
říkal mi stroze,
ale já v něj vždy věřila,
bylo to jako důvěřovat droze,
přesto štěstí tady stále je.
Jen si už nepamatuji jak vypadá,
jak voní, jak mluví, jak se mě dotýká.
Tak si dávám kafe s cukrem,
a doufám,
že se nepředávkuji,
a doufám,
že se neuděkuji.
Za nic.
