Euralia - The White Wolf

Kapitola 1 - Přepadení v opuštěné uličce

Za okny začalo sněžit, sice jen slabě, ale i tak. První zimní sníh. Zazvonilo a celá třída si začala balit věci do tašek a hrnout se ze dveří. Začínaly prázdniny. Už jsem se těšila ven, na čerstvý vzduch. Před školou pobíhalo pár malých dětí, které se snažily pochytat co nejvíce vloček do pusy.

Čekala jsem na své dvojče, Kierana. Měl doprovázet naši mladší sestru Marion, které bylo teprve jedenáct. Pro mnohé už to byl nejspíš věk, kdy by se dítě mělo osamostatnit, ale naše malé městečko na hranicích nebylo zrovna ukázkovým příkladem klidného místa. Žila jsem tu sice od narození, ale nikdy jsem zdejší lidi neměla ráda. Nevím proč ale vyvolávali ve mně občas strach. Proto byla i matka raději, když jsme ze školy odcházeli společně. Jakmile se moji sourozenci octli před budovou, mávla jsem na ně, aby si mě všimli, a přitom jim vyšla naproti.

„Jak ses měla ve škole Lio?" zeptal se Kieran a nahodil ten svůj škleb, kterým mě chtěl popíchnout.

„Ušlo to, mami," sarkasticky jsem se ušklíbla nazpět. Moc dobře věděl, jak moc jsem tuhle větu jako malá nesnášela. Ačkoli jsme byli dvojčata, nechodili jsme do stejných tříd. Ráda jsem si z Kierana utahovala, protože byl pomalejší. Ne že by byl idiot, ale učení mu prostě nikdy nešlo. Bylo to až tak zlé, že skončil ve třídě pro speciální studenty. Ale popravdě? Můj bratr byl prostě jen flákač...

„A co ty Mari?" zeptala jsem se jí s milým úsměvem na tváři.

Něco zamručela v odpověď a dál už nemluvila. Poslední dobou byla nevrlá a často neřekla ani slovo. Nejspíš to bylo tím, že otec na nás už tolik nemyslel. Rodiče byli rozvedení. On si našel novou přítelkyni, která se nechtěla stýkat s dětmi z prvního manželství.

Já jsem si na to jakž takž zvykla, nikdy jsem s ním neměla silný citový vztah. Vlastně mi připadal jako úplně cizí člověk. Nežil s námi od našich pěti let, krátce po tom, co se Marion narodila, matku opustil. Ze začátku to pro nás bylo těžké, ale šlo to. Jezdil nás navštěvovat a posílal peníze. Ty posílá stále, ale už to není, co bývalo. On mohl za rozpad manželství a já mu to tak trochu dávala za vinu. I když jsem se snažila zůstat nestranná. Tak jako tak, nenáleželo mi se do něčeho plést. Tohle si s ním matka musela vyřešit sama. Povzdechla jsem si. Jen jsem doufala, že to nebude tak bolestivé jako když se rozváděli.

Cestou jsme šli v tichosti, Kieran poslouchal hudbu ze sluchátek a já s Mari jsme si chvíli povídaly o učitelích a zkouškách. To bylo jediné rozumné téma, které se s ní dalo řešit, aniž by vyvolávalo nějaké rozpory.

Pak jsme už ale stejně neměly o čem mluvit a raději jsme obě mlčely a hleděly si svých myšlenek. Náš dům stál až na samém kraji města, nebyla to zrovna nejlepší čtvrť. Cesta tam byla plná úzkých a temných uliček, často ve vybydlených částech města, když jsme si chtěli zkrátit čas. A to my dělali pravidelně. Nebylo se tady čeho bát, bylo to poměrně malé městečko skryté na úpatí hor, okolo se nacházely lesy a louky. Každý se znal s každým, ale lidé zde byli v mnoha případech nevrlí. Roznášení klepů bylo také na denním pořádku. Všichni se tu stranili společnosti a drželi si ostatní od těla.

Proto mě velice překvapilo, když jsme ve své zadumanosti do někoho narazila. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem dva muže v černém oblečení. Už jen jejich výrazy mě ujistily o tom, že nemají za lubem nic dobrého. Neznala jsem je, z města nebyli. Nevýhoda pohraničního města skrytého v horách číslo jedna. Pochybné existence se přes nás chtějí dostat ze země... Tihle dva rozhodně vypadali jako někdo, s kým nechci vyvolávat problémy. Dívali se na nás hrozivě, a dokonce neměli ani nijak zamaskovaný obličej, jak už jsem to párkrát zažila. Takže dost sebevědomí, pomyslela jsem si a couvla. S tichou omluvou jsme je chtěli obejít, ale opět nám třem stoupli do cesty, že jsme se málem srazili znovu.