Euralia - The White Wolf

Kapitola 12 - Já o vlku, a vlk za dveřmi

Další hodinu jsem s madam Roswell řešila svůj rozvrh a jiné potřebné dokumenty. Něco jsem i podepisovala, přičemž jsem se dost zapotila, protože jsem nejdřív chtěla napsat své pravé jméno a potom mi došlo, že ani neznám rukopis slečny Delwani a tohle by mě mohlo odhalit. Hlavní sekretářka však nic nenamítala, takže jsem opět o vlásek unikla. Na to, jak se mi smůla lepila na paty jsem se z každého problému zatím dokázala nějak obstojně vylízat. Ovšem nemohla jsem se radovat příliš dlouho. Pravá Chrystal se možná někde zdržela, ale já vůbec netušila, kdy sem opravdu dorazí. Mohlo to být zítra, za pár dnů nebo týden, a ani jedna možnost mi příliš nevyhovovala.

„Tady máte klíč od vašeho pokoje, je v budově C. Dovedu vás tam," řekla madam Roswell a podala mi klíč i s několika papíry. Na jednom byl dopodrobna můj rozvrh – jak předměty, tak denní rozvrh, který určoval kdy zhruba mám vstávat na vyučování, kdy je oběd... Na dalším papíru byla mapka areálu Institutu. Stačil mi jediný pohled a už jsem se ztrácela. Uh, je to tu obrovský, pomyslela jsem si. Docela nezvyk, na rozdíl od mé malé střední v horském zapadákově se tahle škola jevila jako opravdu prestižní.

Cesta nám pár minut zabrala. Jarmille Roswell mě zavedla před budovu C, kde mě musela opustit, protože byla zavolána zpět do své kanceláře. To byla ostatně také zajímavá podívaná – telefony zde byly neexistující, místo toho měla na ruce náramek, který se rozsvítil rudou barvou, načež z něj vyšel hlas. Dost mě to překvapilo, ale to většina věcí tady. Snažila jsem se vypadat co nejvíc klidně, i když jsem vnitřně umírala touhou se zeptat, k čemu všechny ty magické věcičky slouží a jak fungují.

Svůj pokoj jsem si tedy musela najít sama. Budova C, stejně jako A, B a D, které jsme minuly, byla obrovská. Určitě zde musela studovat spousta studentů. Číslo na štítku u mého klíče jasně říkalo 232. Naštěstí byla dole u vchodu nástěnka s jednoduchými ukazateli. V přízemí byly umývárny, společenská místnost, několik tělocvičen a tréninkových místností a herna. Pokoje 200 až 300 byly ve třetím patře.

Zklamaně jsem zaúpěla, protože to znamenalo jediné – schody. Spousta schodů. Když jsem se konečně doplazila na třetí podlaží, uvítala mě dlouhá chodba na konci zatočená do L. Můj pokoj naštěstí nebyl daleko od schodů.

Měli tu na lidské poměry zvláštní pravidlo pro udělování pokojů, které mě trochu překvapilo. Nerozlišovalo se mezi pohlavím, takže v budovách, a dokonce i v chodbách spolu byli jak dívky, tak chlapci. Ovšem asi to nevadilo, protože každý měl svůj vlastní, jednolůžkový pokoj. Docela se mi ulevilo, že ho nebudu muset sdílet s nějakými spolubydlícími. Čím méně lidí si mě tu všímalo, tím lépe.

Když jsem dveře číslo 232 otevřela, vypadalo to docela dobře. Pokoj byl sice úzký, ale hezky útulně zařízený. A bylo zde všechno, co jsem momentálně potřebovala. Ve skříni jsem dokonce našla dva páry oblečení – školní uniformu a pravděpodobně sportovní úbor. Pak i několik ručníků a prostěradlo s povlečením. Dost se mi ulevilo, protože jediné, co jsem s sebou měla bylo to, co jsem měla na sobě – černé legíny, tričko s krátkým a pastelově modrá mikina s květinovými výšivkami na rukávech. A tenisky na nohou. Vlastně jsem svým vzhledem docela vyčnívala. Všichni na ulicích chodili poměrně vyšňoření. Zdejší móda si zakládala na detailech a byla jakýmsi mixem moderního a staršího stylu. Alespoň že ženy měly povoleno nosit kalhoty, a i více odhalující kousky šatníku.

Už bylo docela pozdě. Za soumraku jsem dorazila do města a pak jsem notnou chvíli strávila v kanceláři sekretářky. Co jsem ale potřebovala bez ohledu na čas, byla sprcha. Potřebovala jsem ji velmi nutně, protože události dnešního dne byly víc jak chaotické a stresující a nejednou jsem se válela na špinavé zemi. Popadla jsem tedy ručník a sportovní úbor, se kterými jsem se odebrala do přízemí do umýváren. Ty už naštěstí byly rozděleny na dámské a pánské...

Při své cestě jak tam, tak poté zpátky, jsem mnoho lidí nepotkala. A když už ano, nikdo mi nevěnoval speciální pozornost. S tím, kolik studentů se tu nacházelo si mě stejně nikdo nemohl blíže pamatovat. Společenské místnosti, ze které se linuly hlasy, jsem se obloukem vyhnula a pelášila po schodech do svého pokoje. Tam jsem se unaveně zhroutila na postel a v tu ránu usnula. Holt jsem toho měla pro jeden den dost.

Ráno mě probudila příjemná melodie. Tohle nebyla dobrá volba budíku, je to uspávající, pomyslela jsem si rozespale, ale donutila se k pohybu. Proč mě vlastně nepřišla vzbudit Marion? Nakrčila jsem čelo. Mé ranní já nebylo zrovna nejbystřejší a chvíli mu trvalo, než si vše vybavilo. Překvapeně jsem se rozhlédla po pokoji, protože jsem si včera nevšimla žádného rozhlasu nebo něčeho takového.

K mému úžasu onu melodii vydávala rostlina položená na okně.

Hned jsem k ní přiskočila a se zájmem ji sledovala. Její květ byl krásně modrý, ale zdálo se, že uvadal rychlostí zachytitelnou pouhým okem. Když seschl úplně, celá rostlina se přestala kývat a vydávat ten melodický zvuk. Trochu jsem posmutněla, modrá a její odstíny byly mé oblíbené barvy.

Nad budící kytkou jsem však nepřemýšlela dlouho. Musela jsem se připravit na svůj první den ve škole. S identitou jiné holky. Oh bože, doufám že tu Chrystal tu nikdo nezná. Hned by bylo jasné, že nejsem ona.

Hlavou se mi honily různé myšlenky. Mimo jiné i o tom, jak vlastně takové vyučování magie probíhá. Za těchto úvah jsem sáhla po své školní uniformě. Skládala se z jednoduché černé sukně, šedých podkolenek, zelené košile a malého šedého sáčka se zelenými pruhy na rukávech a límci. Ta barva musela značit element země a odhadovala jsem, že ostatní elementy mají také své reprezentativní barvy. Skupina, kterou jsem viděla včera měla do jednoho rudé košile a pruhy. Musela to být třída ohnivých studentů. Takže on taky ovládá oheň? Zauvažovala jsem.

Poté, co jsem se oblékla a krátce upravila u zrcadla jsem vyšla z pokoje a chystala se ho zamknout. Klíč i dveře byly očarované. Nikdo s jiným klíčem je nemohl otevřít a ani vyrazit se nedaly tak snadno. Když jsem se chystala odejít, cvakly i dveře naproti mně. Nějak mě nezajímalo, kdo onen pokoj vlastní, ale stejně jsem o postavu zavadila pohledem. A světe div se, stál tam kluk ze včera. Tentokrát už byl oblečený do školní uniformy, která nesla červené prvky, jak jsem předpokládala. Zamrzla jsem na místě a nevěděla, co říct. On taky vypadal překvapeně.

„I Druhá Dimenze je malý místo," zamumlala jsem po chvilce a roztáhla rty v neupřímném úsměvu. Chtěla jsem se s ním setkat ze dvou důvodů – poděkovat, a nějak si vyžebrat, aby nikomu nepověděl mé tajemství. Ovšem úšklebek, který se mu rozlezl ve tváři mi napovídal, že to nebude tak jednoduché.

„To opravdu je, Euralio. Nebo snad Chrystal?"