Euralia - The White Wolf

Kapitola 2 - Šokující odhalení pravdy

Svět byl najednou tak ostrý, vnímala jsem všechno! Alespoň mi to tak připadalo. Některé barvy byly vybledlejší, jiné zase získaly na ostrosti. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla ve snu. Pohlédla jsem na své nohy, ale místo nich spatřila bílé tlapy s velkými drápy. Vyděsila jsem se. Chtěla jsem couvnout, ale tlapy couvly taky. Došlo mi až příliš rychle, co se děje, ale to bylo prostě zhola nemožné. Nemohlo se ze mě stát zvíře. Z minuty na minutu. No, byla jsem asi jediná, kdo zastával tento názor, protože muž zaklel a dal se na ústup. Jeho pohled byl přesto dost vzpurný, jako by mi dával najevo, že tímhle to nekončí. Nelíbilo se mu, že teď mám navrch.

„Proměnila se. Utečte!" zakřičel na své kolegy. Zelený plyn už se úplně vytratil, takže jsem viděla, že svázali Marion a omráčili bratra, který se teď probíral. Útočníci se podívali na mě, na Kierana a na sebe. Pak znovu na mě.

„Co modrý jed? Tím bychom mohli omráčit i vlka ne?" zeptal se jeden za neustálého couvání ode mě.

„To sice jo, ale poslední ampuli jsme vyplýtvali minulý víkend a ten hloupý rádoby čaroděj nemá potřebné ingredience na to aby udělal další!" zoufale se rozkřikl jiný muž. Zavrčela jsem, jako bych to uměla od vždycky a muži mi znovu začali věnovat pozornost. To bych si nechala líbit častěji... Pomaloučku jsem je obcházela v kruhu, jako když smečka loví uštvanou zvěř. Instinktivně. Fakt že jsem se proměnila ve vlka jsem potlačila někam hluboko do své mysli. Nad tím můžu vyšilovat až mi nepůjde o život.

Pak jsem poodběhla ke Kieranovi s Marion a překousala jim pouta, čímž jsem mužům poskytla čas k útěku. Nemohla bych je zabít, na to jsem neměla žaludek, i když mi to instinkty radily. Všechny svaly se mi napínaly, jak si malá část mě přála za nimi běžet a všechny je zakousnout. Na rohu ulice však rychle zastavila černá dodávka, do níž všichni naskákali a byli fuč. Já jsem tam stále zmateně stála a snažila se vstřebat co se právě stalo. Všechno, co jsem udělala bylo naprosto instinktivní, nepřemýšlela jsem, prostě jednala. Ale teď šel instinkt do pozadí, když už mi nehrozilo nebezpečí a já nevěděla, co dělat. Jak je tohle sakra možné. Vlkodlaci existují? Já jsem vlkodlak? To je tak... Upřímně mi byli na zvracení. Žaludek se mi kroutil z veškerého stresu a návalu informací, které jsem za posledních několik minut musela pojmout.

Kdyby mi někdo před tímhle incidentem vyprávěl, že vlkodlaci a kdo ví jaké další bytosti jsou skutečné, dozajista bych se mu vysmála. Když jsem tu ale stáhla na všech čtyřech, mé nohy se proměnily v tlapy a při ohlédnutí dozadu jsem viděla bílou srst a ocas... nezbývalo mi než přijmout fakta.

Natočila jsem hlavu na své šokované sourozence, kteří se ode mě také snažili nepozorovaně vzdálit. Jak jim říct, že jsem to já? Se všemi pocity a vzpomínkami? přemýšlela jsem, a nakonec stáhla ocas mezi nohy, trochu se přikrčila a zakňučela. Mělo to být něco jako omluva, gesto podřízenosti, ale je to mnohem víc vyplašilo. Kieran dokonce popadl cihlu ležící kousek od jeho nohou a byl připraven ji po mně hodit.

„Jak se tu ta příšera vzala? Kierane, já chci domůů!" Marion začala brečet na novo. Šok už odezněl a strach se vrátil.

„Marion, Kierane! To jsem já, Euralia," snažila jsem se mluvit, jako člověk, ale z mých úst přesto nic nevyšlo. Ani se neotevřely. Oba dva se ale zarazili, takže jim to buď muselo dojít nebo se to dozvěděli nějak jinak. Hlavní bylo, že kolem sebe neházeli kamení.

„Jsi tam někde? A slyšíš nás? Bože, tohle je stupidní," zabrblal Kieran, ale alespoň přestal ustupovat. O krok se přiblížil. Dobré znamení. Díky bohu, že je jednodušší... Naivita mého dvojčete byla často vnímána jako nepatřičná, ale teď se mi náramně hodila.