Euralia - The White Wolf

Kapitola 5 - Prsten ve tvaru půlměsíce

Celou dobu jsem měla takový divný pocit. Jako kdyby nás někdo sledoval. Oddychla jsem si, až když jsme překročili hranice území smečky. Území museli hlídat, proto si nás také všimli, když jsme se tu nachomýtli. Stejně jsem z toho ale nebyla nadšená. Byli vlky už dlouho, mohli si ověřit, jestli lžeme. Stačilo nám nahlédnout do myslí. Ale ne, prostě se k nám přidáte nebo vás zabijeme. Jiná možnost není... Tomu se říká oboustranná dohoda... Jak jsme se blížili k městu, tak jsme se proměnili zpět do lidské podoby.

„První dojem asi nebyl nejlepší, co?" zeptala jsem se s nádechem ironie Kierana. Jak ten náš, tak ten jejich byl na nic. Nechtěla jsem v té smečce být, ani bratr se netvářil nadšeně. Donutili nás k tomu, ale proč? Měli tu nedostatek vlků, když ostatní žili v jiné dimenzi? Na co potřebovali další?

„To tedy ne," odpověděl.

„Ale co řekneme mámě?" Na tohle jsem vůbec nepomyslela. Zatvářila jsem se jako kakabus, když mi ji připomněl. Ještě s ní řešit tohle, jako bych už neměla problémů dost. Nechtěla jsem ji ohledně tohohle tématu konfrontovat. Ani za mák. Vlastně jsem s ní nechtěla mluvit o ničem.

„Já nic, mluvit budeš jedině ty," odpověděla jsem s povzdechem. Moje situace mě trápila. Vážně. I když to tak možná na první pohled nevypadalo. Věděla jsem, že moje chování bylo nepřiměřené. A také, že bych to s ní měla urovnat, dokud je ještě čas. Smečka se totiž jednou za čas vždycky někam přestěhovala, byli jako kočovníci. Zatím jsme mohli bydlet doma, ale až se budou chtít zase přesunout, budeme muset jít taky. A já nechtěla zůstat s mámou rozhádaná napořád, když už ji pravděpodobně po zbytek života neuvidím. Přeci jen to byl člověk, který nás po celých šestnáct let vychovával. Měli jsme se tu dobře, až na nějaké těžší chvíle.

„A co mám jako říkat? Čau mami, v lese jsme narazili na šílence, co jsou stejný jak my a měněj se v obrovský masožravý monstra. Vydíráním nás donutili, abychom se k nim přidali a tvořili jednu velkou šťastnou rodinku. Jo a za pár týdnů nás vezmou pryč a už se nikdy neuvidíme, paráda, co?" Sarkasmus z Kieranova tónu šel vycítit na míle daleko. Pokrčila jsem rameny a zašklebila se. Tohle nebyl ten nejlepší nápad. Matka by do toho pravděpodobně chtěla zatáhnout třeba policii což by nadělalo ještě větší paseku. Pochybovala jsem, že obyčejní lidé věřili v nadpřirozeno.

„Něco mezi pravdou a lží? To by šlo ne?" dodala jsem nakonec po Kieranově pohledu. Jen si odfrkl a pak zamyšleně koukal na vlastní nohy. Nejspíš v hlavě střádal nějakou geniální výmluvu. Tedy, v to jsem doufala, protože on byl ten, kterému matka věřila více. Byl to všemi oblíbené a milované dítě, které mělo roztomilý kukuč a hloupoučké otázky. Bohužel jsem zastávala tne názor, že do dospělosti mu zůstalo jen to druhé... A já? Byla jsem spíš ten zlobivý spratek, co začne nahlas brečet uprostřed uličky v supermarketu jen proto, že mu mamka nechce koupit sladkost. No, každý měl nějaké neduhy, že?

„Víte, jaký jsem měla strach?" Slyšela jsem matčin hlas už před brankou na naší zahradě.

„Neboj se mami. Jsme v pořádku... Co je k večeři?" začal bratr a já jen tázavě nadzvedla obočí. Vážně se teď stará o jídlo? Věř mi, že tímhle téma neodvedeš, pomyslela jsem si. To jsem věděla i já.

„Tak tohle vás zajímá, co? K večeři je králík na smetaně. Kde jste byli?" zeptala se vyčítavě Kierana. Měla ho vždycky radši než mě a Marion. Nevadilo mi to. On už byl takový, dokázal si získat přízeň i těch nejméně společenských lidí. Já zase měla raději svůj klid a alespoň jsem nebyla vždy tak zklamaná, když mě lidé opouštěli. Neměla jsem moc přátel. Spíše jsem to ale byla já, kdo neměl zájem se s lidmi tohoto města sbližovat. Nikdy jsem tu nenašla někoho, s kým bych se opravdu přátelit chtěla.

Vešla jsem do domu a hned ucítila toho králíka. Začaly se mi sbíhat sliny. Taky, že jsme dnes nic nezkusili ulovit, jak jsem původně plánovala. Šla jsem si umýt ruce a uslyšela Kierana jak matce vysvětluje, že jsme v lese potkali vlky a ti nám nabídli studovat na škole pro magické bytosti. Tuhle část jsem slyšela špatně. Dobře, brácha. Fantastický výkon. Máma mu to zblajzla i s navijákem a zavolala nás ke stolu.

Po večeři jsem se vysprchovala a umyla si vlasy. Když jsem si chtěla lehnout do postele, všimla jsem si malého balíčku na mém psacím stole. Matně jsem si vzpomněla, že matka měla dva takové v ruce, když nám řekla, že jsme adoptovaní. Musela mi ho nejspíš zanést nahoru, když jsem se toulala po venku.

Rozbalila jsem ho s nedočkavostí, ale i jistou obezřetností. Bůh ví, co to je. I když bomba byla nepravděpodobná, jeden nikdy neví. Na povlečení vypadl malý zlatý prsten s modrým kamenem ve tvaru půlkruhu. Vypadal trochu jako měsíc nebo naopak nějaká mísa. Na to, jaký měl vzhled byl celý prsten poměrně drobný a elegantní. Co je to ale za materiál? Nikdy jsem takový neviděla...

Ihned mě napadlo, že je to od našich pravých rodičů, falešné naděje jsem si ale nedělala. Třeba se mi tím chtěla matka omluvit a byla to jen nějaká cetka z obchodu. Každopádně jsem si prsten navlékla na prst v rozhodnutí, že jej vyzkouším. Docela mi to ladilo ke stylu. Lehla jsem hlavou do postele a při zírání na strop rozmýšlela nad pravými rodiči, smečce a vůbec o všem, co se mi stalo. Můj život najednou nebyl jako dřív a já si nebyla jistá, zda se mi ty změny líbí. Tedy, teď se mi zdály naprosto příšerné, ale za dvacet let budu třeba tvrdit něco jiného. Za filozofování nad životem jsem nakonec usnula.

S trhnutím jsem se probudila a podívala se na budík. Byla přesně jedna hodina. Už jsem se zase chtěla ponořit do říše snů, když jsem to uslyšela. Vytí. Zdlouhavé a hlasité. Hlasy se přidávaly a zase mizely, jeden však vyl pořád. Poznávala jsem je moc dobře, hlavně ten jeden. Musel to být alfa a vytí určil pro nás. Pro mě. Jako upomínka, že se mám zítra ukázat, nebo se stane něco zlého. Radši jsem zavřela okno a zahrabala se do peřiny a už nikdy nechtěla vylézt. Proč se tohle děje zrovna mě? Zeptala jsem se sama sebe smutně. Odpověď jsem ale neznala a tušila, že nikdy znát nebudu. Osud si na mě prostě zasedl...