Euralia - The White Wolf

Kapitola 13 - Navazování přátelství

„Vážně bych víc ocenila, kdybys mi říkal Chrystal. Můj čas tady je už tak dost omezený," povzdechla jsem si tiše, když jsem se přesvědčila, že v okolí není nikdo, kdo by nás poslouchal. Nechtěla jsem se prořeknout hned první den, když už jsem přežila tu nejhorší část lhaní před personálem.

„A taky bych ráda věděla, jak říkat tobě?" zvedla jsem obočí v otázce. Stále jsem neznala jeho jméno.

„Ian," představil se a bez dalšího slova se otočil a začal odcházet. Chvilku jsem tam překvapeně stála, než jsem popoběhla za ním a srovnala tempo. Nebude se na nic vyptávat? Víc si ze mě utahovat? Vážně mi všechno věří, jo? zdálo se mi to neuvěřitelné. Tenhle Ian neměl problém protáhnout naprosto cizí holku skrz městskou hlídku, pak jí věřil i naprosto pošahaný příběh, a dokonce ji nechal nastoupit na stejnou školu v přestrojení někoho jiného? Proč?

„Kam jdeš?" položila jsem trapnou otázku, jelikož mě nic jiného nenapadlo a Ian nevypadal, že by se se mnou chtěl bavit. Vzhledem k tomu, že byl ale jediný člověk, kterého jsem tady neviděla poprvé, rozhodla jsem se na něj nalepit. Snad mi trochu vysvětlí, jak to tady chodí.

„Do jídelny," zabručel nezaujatě. Po té odpovědi jsem také zmlkla, protože až teď mi došlo, jak hodně hladová vlastně jsem. Posledně jsem jedla... na lovu se smečkou? A připadalo mi, že to se odehrálo tak deset let zpátky, přitom to bylo včera. Všechno se měnilo nějak moc rychle, aby to můj mozek stíhal zpracovat. A tak jsem nad tím raději nepřemýšlela a vezla se na proudu událostí, které následoval. Stejnak jsem neměla moc na výběr.

Jídelna byla v jiné budově – v té největší, kde také probíhala z velké části výuka studentů. Už cestou sem jsem si všimla, že po mé osobě nějací vlci pokukovali. Dost mě to znervóznilo, protože jsem si samozřejmě představovala, že přišli na mou lež. Když jsem ale dorazila do jídelny a ta krátce zašuměla překvapením, došlo mi, že problémem nejsem já, ale můj společník.

„Jsi tu něco jako celebrita?" lehce nevěřícně jsem se na Iana podívala. Krom svého vzhledu se nezdál nijak víc zajímavý. Ale vlastně jsem o něm nic nevěděla. Jaký byl jeho školní život?

„Dá se to tak říct. Jsem nechvalně proslulý pro svou krásu," pohodil vlasy v přehnaném gestu, až jsem se musela zašklebit. Tedy, říkal asi pravdu, ale to jak to podal bylo vtipné. „A taky mám nejlepší celkové výsledky zkoušek," dodal jakoby mimochodem. Tahle informace byla rozhodně zajímavější, než ta předchozí, hlavně proto, že jsem ji u někoho jako Ian nečekala.

„Nevypadáš jako zrovna velký slušňák nebo studijní typ..."

„Taky že tak to není. Jsem prostě geniální." Jeho slova možná byla přehnaná, ale aroganci ve svém hlase rozhodně neskrýval. Více či méně s tím, co vypouštěl, souhlasil. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou.

„To by mě zajímalo, proč se takový génius zahazuje zrovna se mnou?"

„To ty sleduješ mě. Vlastně, už to nedělej. Nikomu nic neřeknu, když to ze mě nevymlátí - o čemž silně pochybuju – takže si můžeš jít po svých. To je to, proč za mnou chodíš, ne?" Překvapilo mě, jak otráveným tónem to pronesl. Předtím se zdál docela v pohodě, dokonce se choval přátelsky a pomáhal mi. Ale na veřejnosti najednou obrátil? Kazím mu image nepřístupného badboye nebo co?

„Převelice ti teda děkuju za tvou štědrost," vyplivla jsem naštvaně, zamračila jsem se, popadla tác se svou snídaní a spěšným krokem odkráčela k jednomu z mnoha stolů. Přesně opačným směrem, než kterým měl namířeno Ian.

Už nějaký čas jsem do sebe zuřivě kufrovala jídlo – jednak rozhozená z rozhovoru s Ianem, jednak děsně hladová, když ke mně někdo přisedl. Schválně jsem si vybrala prázdný stůl, no, nebylo mi to nic platné. Přisedla si ke mně podobně stará dívka se stejně zelenými pruhy na sáčku. Pravděpodobně mohla také patřit do ročníku, který se otevíral teprve nedávno. Roky se tu počítaly stejně, ale období byla trochu posunutá. Však na zemi byla zima. Tady teprve začátek podzimu.

„Ahoj?" pozdravila jsem nejistě. Holka měla dlouhé rovné vlasy tmavě hnědé barvy, které od obličeje držela zelená čelenka. Ladila jí k uniformě.

„Já jsem Delilah, těší mě," veselým hlasem sdělila své jméno a usmála se na mě. Vypadala mile, to ano, ale nahodila jsem nechápavý pohled, protože jsem netušila, co po mně chce.

„Všimla jsem si, že se bavíš s Ianem. Jaký s ním máš vztah?" Oh, tenhle typ otázky. Je to nějaká jeho obdivovatelka? nakrčila jsem nos.

„Žádný, jsem tu nová a potkala jsem ho na chodbě své ubytovny. Jen mě zavedl do jídelny, protože to tu neznám," rychle jsem si lehce poupravila pravdu. Delilah jsem neznala, nepotřebovala vědět všechno. „Proč se zajímáš?"

„Ale, překvapilo mě, že byl ve společnosti někoho. Obzvlášť dívky. Všechny si drží od těla i přes svou popularitu," zamyslela se na chvíli.

„Čím je vlastně tak populární? Krom svého obličeje?" nadzdvihla jsem obočí a Delilah se zasmála.

„No, je nejlepším bojovníkem na škole. Zatím všechny porazil nebo skončil boj remízou. A i v obyčejných hodinách se zdá být chytrý." Byla jsem lehce překvapená, ale vlastně mi to samé řekl i on sám. Jen jsem nečekala, že opravdu je tolik populární. Obzvlášť, když mi tu Delilah tvrdila, že je spíš samotář.

„Jsi také v ročníku 815? Jak se vlastně jmenuješ?" změnila pak téma Delilah.

„Jsem. Moje jméno je Eu-ehm, Chrystal Delwani," zakuckala jsem se lehce, protože už jsem chtěla zmínit své pravé jméno. Naštěstí jsem si na poslední chvíli vzpomněla a brunetka mé zakašlání přešla bez komentáře.

Zbytek snídaně jsem strávila posloucháním všemožných školních drbů, které Delilah stihla za svůj krátký pobyt na Institutu objevit. Vypadalo to, že při vyprávění je ve svém živlu a já se v tu chvíli musela v duchu zapřísáhnout, že jí nikdy nic důležitého nepovím. Jinak by se určitě neudržela a vyslepičila to všude kolem. Jinak se ale zdála jako milá dívka, a i možná potenciální kamarádka, kterou jsem nikdy neměla.

„Den začínáme... ughh, fyzickým cvičením. A ještě k tomu celé dopoledne?" zaskuhrala Delilah, když jsme vycházely z jídelny a ona se dívala na rozvrh. Měly jsme pouhých deset minut abychom se dostavily na venkovní cvičiště, které bylo poměrně daleko. V tom mě ale něco trklo.

„Hej, v uniformách asi sportovat nebudeme, že?"

S Delilah jsme se na sebe podívaly a s panikou v očích se rozeběhly ke svým ubytovnám, převléct se do cvičebního úboru. Ve spěchu jsem rozrazila dveře od svého pokoje a rychle se přestrojila. Cvičební úbor se skládal z dlouhých kalhot, tenisek, trička s krátkým a opět krátkého sportovního saka, které mi sahalo do půli břicha. Vlastně jsem si začínala myslet, že tu všechny bundy slouží pouze jako takový doplněk, kdyby dívkám byla v krátkém triku zima. Navíc jsem měla všechno oblečení uplé na tělo. Bylo to taky kvůli tomu, že pravá Chrystal, pro kterou bylo určeno, byla o něco menší než já. Proto mi úplně nesedělo. Ale nemohla jsem si stěžovat.

Rychle jsem zase z pokoje vystřelila a utíkalak sportovnímu areálu. Nechtěla jsem přijít hned poprvé pozdě a upoutávatna sebe nežádoucí pozornost.