Euralia - The White Wolf

Kapitola 10 - Vřelé přivítání ve Druhé Dimenzi

Pomalu jsem se svezla do trávy a přemáhala touhu zavřít oči a spát. Najednou jsem se cítila strašně unaveně. Co se sakra vůbec stalo? Můj prsten nejspíš nebyl vůbec tak obyčejný, jak bych u šperku předpokládala. Musí mít nějakou spojitost s mou pravou rodinou, pomyslela jsem si. I mě bylo jasné, že je nějak očarovaný, protože jsem se díky němu právě... teleportovala? Ale kam?

Po chvíli odpočívání jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Vůbec jsem to tu nepoznávala. Ani nebyla zima, vypadalo to spíš na konec léta. Ovšem překvapení z náhlé změny prostředí mě opustilo a já si vybavila, proč se tohle všechno vůbec stalo a jak jsem tu skončila. Dagar a ti dva portálem neprošli. Stejně jako černoocí vojáci Saviniho. Roztřeseně jsem polkla, protože šance, že to Dagar a členové mé smečky přežili, byly minimální.

Mohla bych to oko zkusit znovu vyvolat. Určitě by to nějak šlo, nepochybovala jsem o tom. Ale byly tu hned dva důvody, které mi v tom zabraňovaly. Zaprvé jsem byla už teď příliš vyčerpaná. Vytvoření teleportu mě stálo příliš mnoho sil. Zadruhé... byla jsem sobecký srab. Ani s jedním z těch tří lidí, které jsem ponechala na pospas svému osudu, jsem neměla dobrý vztah. Neznala jsem je a riskovat svůj život jsem nechtěla. Cítila jsem se za to hrozně, protože předtím jsem se dušovala, že nevinné vlky zachráním. Jenže teď jsem byla pryč. V bezpečí. Nechtěla jsem se odtud znovu vracet do té krvavé vřavy, jako nějaký sebevrah.

Potřebovala jsem zůstat na živu. Už jen pro to, abych mohla zachránit Kierana, který byl momentálně jedinou osobou na celém světě, na které mi opravdu záleželo. A byl v nebezpečí. Doufala jsem, že ovládnutí temnou magií se dá nějak zvrátit a nezanechá žádné trvalé škody. Nebo alespoň žádné závažné škody. Povzdechla jsem si, zvedla se a oprášila si špinavé oblečení. Měla jsem na sobě dost bordelu, ale jako zázrakem jsem se vyhnula bojům, takže jsem nebyla zraněná. To je dobře. Co bych dělala, kdybych na sobě měla krvavé fleky? Rány by se mi zahojily, ale krev zůstala. A žádné věci na převléknutí jsem s sebou opravdu neměla.

„Tak jo, nejdřív zjistím, kde to vlastně jsem," broukla jsem si pro sebe a rozešla se po louce. Jelikož jsem netušila, kde se to vlastně nacházím, zvolila jsem prostě náhodný směr. Musela jsem jen doufat, že dojdu k nějaké civilizaci dříve, než se setmí.

Asi tak po hodině chůze jsem narazila na cestu, po které jsem se poté vydala. Cítila jsem se ale čím dál tím víc nepříjemně. Dle mé intuice něco rozhodně nebylo v pořádku. A vzhledem k tomu, že v těchto ohledech jsem se příliš nemýlila, začala jsem mít strach. Co když mě sem Savini následoval? Mohl použít stejnou magii? Nebylo to příliš pravděpodobné, ale i tak. Kdo ví, s čím vším mu ty temné čáry mohly pomoct.

Po chvíli už mi bylo jasné, že mě někdo sleduje. Alespoň trochu mě uklidnil fakt, že se stále držel vpovzdálí a nevypadalo to, že má se Savinim cokoli společného. Musel to tedy být někdo odsud, ale vzhledem k jeho podezřelému chování jsem se ho nehodlala na nic ptát. Vlastně jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla.

Šíleně se mi ulevilo, když jsem v dálce před sebou spatřila město. Přidala jsem do kroku, abych tam byla rychleji, protože slunce už začínalo zalézat za horizont. Navíc tu stále byl ten pocit, že mě někdo stopuje. Čím blíž jsem městu byla, tím víc mi na něm ale něco nesedělo. Budovy byly stavěny ve stylu, který jsem nikdy neviděla. Vypadaly jako ze středověku, s prvky gotické a antické architektury. Zároveň ale působily moderně tím a jak byly vystavěné popíraly zákony gravitace. Co mi ale téměř vyrazilo dech byl obrovský plovoucí ostrov s majestátním hradem, který se nad městem vznášel. Kolem něj levitovaly i jiné, menší ostrůvky s důležitě vypadajícími domy. Jak je tohle možné?! šokovaně jsem se zastavila a chvíli na ten výjev zírala.

„Já... už určitě nejsem na Zemi. Tohle... tohle musí být Druhá Dimenze," vydechla jsem užasle. Vůbec mě nenapadlo, že bych skrze bránu, kterou jsem vytvořila, mohla projít do alternativního světa pro nadpřirozené bytosti. Myslela jsem prostě, že jsem nějakým zázrakem vyvolala kouzlo, které mě přeneslo na bezpečnější místo. Ten prsten má rozhodně co dělat s mými pravými rodiči, krátce jsem ho přejela pohledem a zaťala svou ruku v pěst. Musím ho střežit jako oko v hlavě. Teď je to mé jediné vodítko.

Možná jsem se měla zabývat jinými problémy, které mě nyní tížily více, než má zvědavost. Ovšem kdyby se mi podařilo pravou rodinu nalézt a ukázalo se, že se mě nevzdali dobrovolně... změnilo by to spoustu věcí. Hlavně bych s jejich pomocí mohla třeba i zachránit Kierana. Teď jsem byla sama, v cizím světe. Co bych tu zmohla? Jen co jsem se tu objevila, už mě někdo sledoval.

S těmito myšlenkami jsem se zase rychle dala do pohybu. Nelíbilo se mi, že po mě někdo jde. A že tak dlouho nic nedělá. Na co čekal?

Když jsem dorazila k hradbám, byla jsem městem kompletně okouzlená. Bylo magické. Opravdu, ani jsem nevkročila dovnitř a už jsem se setkala s všemožnými vynálezy, které se obyčejně nacházely pouze v mé fantazii. Třeba jako Teleportační brána, jež před městem stála. Byla hlídána vojáky, kteří kontrolovali, kdo prochází a vychází. Další vojáci stáli u městské brány. Vypadalo to ale, že návštěvníky příliš nekontrolují. I tak jsem ale znervózněla. Měla bych se pokusit proklouznout dovnitř?

Mé myšlenky proťal mráz, který se mi rozeběhl po zádech. Můj pronásledovatel se odhalil! Prudce jsem se otočila na mladého muže, který kolem mě prošel a věnoval mi krátký pohled. Vzhledem k tomu, že mě těma samýma očima propaloval posledních pár hodin, jsem si ale byla jistá, o koho se jedná. On však netušil, že jsem ho kdy odhalila.

Měl na sobě lesklé brnění, podobné jako stráže u brány a teleportu. Musel patřit k nějaké frakci, která hlídkovala dál od města. A nejspíš zrovna zpozoroval, jak jsem se z ničeho nic objevila na louce. Sakra, jen sem přijdu a už mám takovou smůlu, zaklela jsem pro sebe. Mladík zamířil ke strážím u městské brány, což mě přimělo ještě více znervóznit. Určitě jim jde říct, že tu nemám co dělat. Do háje, co teď? Zběsile jsem se rozhlížela kolem, zda se nemám kam schovat.

Do města i ven neustále proudil zástup lidí, z nichž někteří jeli na povozech nebo v kočárech. Nikde jsem tu neviděla auta nebo náznaky moderních technologií ze Země, ale to teď nebyl čas řešit. Povozy se zbožím byly totiž na rozdíl od návštěvníků kontrolovány pečlivěji. Nejspíš aby nikdo nepropašoval dovnitř někoho, kdo tam neměl co dělat. Někoho jako já. Možnost skrýt se mezi zbožím tedy padala.

Dost se mi ulevilo, když se k bráně přiblížila velká skupina poměrně mladých lidí, zhruba v mém věku. Nenápadně jsem se k nim přidala a snažila se ztratit v davu. Bylo mi jasné, že tohle není úplně ta nejlepší možnost, ale nemohla jsem čekat a déle se rozmýšlet. Mladý voják totiž už něco sděloval svému kolegovi u brány.

„Hej, a ty jsi jako kdo?" ozvalo se mi náhle u ucha, až jsem sebou cukla. Ona osoba ale mluvila velmi potichu, takže ostatní ze skupiny si mě dál nevšímali.

„Ehm, E-Euralia," nasadila jsem co nejvíce přesvědčivý úsměv a otočila se na kluka, který na mě promluvil. Byl... hezký. Měl pohlednou tvář a delší černé vlasy, které mu spadaly do očí. Bohužel pro mě, nemohla jsem se pohledem na něj příliš kochat, protože mě mohl kdykoliv prozradit. I když jsem se snažila působit klidně, nervozita na mě musela být znát. Navíc jsem do skupiny se svým vzhledem a oblečením příliš nezapadala. Vypadali jako studenti a většina z nich na sobě měla jakési uniformy. I když třeba zrovna tenhle kluk ji neměl.

„Euralia? To mi nezní moc povědomě. Z jakého jsi ročníku?" nedůvěřivě nadzvedl obočí a já ještě prohloubila už tak falešný úsměv.

„Druhého?" nadhodila jsem spíš v otázce. Už od začátku mi bylo jasné, že mi neuvěří, ale za snahu jsem nic nedala. V lidském světě jsem dokončila první ročník střední školy, tudíž bych po prázdninách měla nastoupit do druhého. Tady se to ale nejspíš počítalo jinak, protože kluk si pohrdavě odfrkl a založil si ruce na hrudi. Nevěřil mi ani slovo.