Euralia - The White Wolf

Kapitola 9 - Aldric Savini, loutkář

Vystrašeně jsme se na sebe dívali, nikdo nic neříkal a z vesnice se stále ozýval křik.

„Co se to děje?" prolomila jsem naše hrobové ticho. Strachy jsem se třásla a z výkřiků mi běhal mráz po zádech. Zhluboka jsem dýchala, abych se trochu uklidnila, ale nepomáhalo to.

„Někdo na nás zaútočil, je to časté, na Zemi smečky válčí o všechno. Naší se to už dlouho nestalo. Sice se cvičíme, ale hodně jsme polevili," odpověděla bledá Ellise. Dagar už se vzpamatoval z šoku a začal rozdávat povely. V tuto chvíli mi to rozhodně nevadilo, protože nebýt jeho, vběhla bych do boje a v panice se nechala zabít.

S Kieranem jsme se proměnili a opatrně se vydali k bojišti, protože jsme zatím byli silnější jako vlci, než v lidské podobě. Spousty vlků ležely na zemi a nejevily žádné známky života, a většina ostatních byla zraněná. Co mě ale udivilo nejvíce, bylo to, že všichni nepřátelé měli černé oči. Jako dvě díry, které vás do sebe vcucnou, když nedáte pozor. Děsilo mě to. Už jen fakt, že jsem si takového víceméně detailu všimla i při vší té vřavě byla jasná známka toho, jak nepřirozeně to vypadalo.

Když jsme bez úhony, čemuž se divím, doběhli k chatě, byl tam utvořen kruh lidí a vlků. Na jedné polovině stáli nepřátelé v čele s vysokým, zjizveným, postarším mužem, který se odporně šklebil. A na druhé stála naše smečka a oba alfové. Proměnili jsme se. Potyčky mezi členy smečky na chvíli ustaly a mladý alfa společně se zjizveným cizincem vstoupil do kruhu. Ten pravý souboj o území začíná teď. Smečky fungovaly převážně díky svým členům. Nikdo nechtěl vést rozsáhlé boje, protože ty znamenaly obrovské ztráty. Vyřešilo se to rychleji, když se vůdci obou stran střetli v souboji na život a na smrt. Smečka, která ztratila alfu se beztak rozpadne, protože nebude, kdo by se v tak krátké chvíli ujal vedení.

„Kdo je to?" zeptala jsem se Dagara. Byl o dost starší, a tudíž jsem předpokládala že bude vědět, kdo je naším protivníkem. Koneckonců, černé oči bez zornic či bělma byl docela nepřehlédnutelný znak. Muselo mu to něco říkat.

„Aldric Savini," polkl roztřeseně, když to jméno vyslovil. Byla jsem šokovaná a nejistá, protože tahle... vyděšeného jsem Dagara ještě neviděla. Jestli se ho bojí, tak je to zlé. Pravděpodobně... náš alfa nevyhraje, docvaklo mi rychle. Byla bych ale raději, kdyby mi to nedošlo. Dagar však ještě pokračoval.

„Kdysi býval v Raelionu významným šlechticem. Byl vždy ctižádostivý a prahl po slávě, moci, penězích... Až z toho zešílel. Ze dne na den vyvraždil všechno služebnictvo ve svém sídle. Dokonce neušetřil ani rodinu. Nechal je všechny obětovat při nějakém rituálu a za to byl odměněn temnými silami. Je přezdívaný Loutkář, protože dokáže své oběti díky temné magii ovládnout. Proto mají tak černé oči." Šokovaně jsem zalapala po dechu. Celý tenhle příběh zněl jako ze špatného hororu, jenže byl pravdivý.

„Jakto, že takový zločinec je ještě naživu? Neměl by být popraven?" zašeptala jsem. Přesto, že jsme rozhovor vedli telepaticky, něco mě nutilo utlumit můj hlas. Nedávalo to smysl. Když už ne popravu, tak by ho měli zavřít někde hluboko pod zem, aby už nikdy nespatřil světlo světa. Ne ho nechat volně pobíhat ve vedlejší dimenzi. Copak se nikdo nebál, co by tu mohl natropit?

„Než jej dopadli, stihl napáchat spoustu zla. Všude vyvolával konflikty, hlavně s bestiály, díky čemuž teď oběma rasám hrozí válka. Když vztáhl ruku na naši královskou rodinu, konečně ho málem dostali, ale on uprchl sem. Vyhostil se dobrovolně, protože sem už moc krále nesahá." Bože, to je hrozné! Nervózně jsem popošlápla a věnovala pozornost začínajícímu boji mezi Savinim a naším alfou. Nikdy bych nepředpokládala, že zrovna teď budu fandit svému vyděrači, ale volila jsem mezi dvěma zly. A ovšemže jsem doufala, že zvítězí to menší.