Euralia - The White Wolf

Kapitola 11 - Tajemný zachránce a krádež identity

Krátce jsem uhýbala jeho zkoumavému pohledu, ale vzhledem k tomu, že už jsme byli skoro na řadě u kontroly, povzdechla jsem si a přestala se falešně culit. Místo toho se v mé tváři jasně značila nejistota a strach. Rychle jsem se rozhlédla, jestli mě někdo nesleduje a přiblížila se k tomu klukovi.

„Tak fajn, nejsem z žádného ročníku a vůbec k téhle skupince nepatřím, ale prostě... se potřebuju dostat dovnitř tohohle města. Když... když mi pomůžeš tak ti všechno povím. Prosím, nejsem žádný zločinec," zašeptala jsem rychle nervózním hlasem.

„To říkaj všichni kriminálníci," ušklíbl se znovu kluk. Chtěla jsem se ohradit a zkusit ho přesvědčit jinak.... Třeba prosebnýma očima. Ale to už nás zarazil voják u brány. Byl to k mé smůle ten, se kterým mluvil mladík, co mě sem sledoval.

„Stát, kdo jste? Prokažte se!" rozkázal monotónním hlasem. No, nedivila jsem se. Tohle vypadalo jako dost nudná práce. Byla jsem až na konci skupiny, ale i tak jsem slyšela, jak jeden ze studentů vystoupil a vysvětloval, že jsou z Realionského Institutu elementární magie. Překvapeně jsem zamrkala, protože ten název zněl hodně... vznešeně. Navíc zmínil Realion. Království vlčího lidu? přikryla jsem si ústa rukou. Mělo mi to být jasné už když jsem si uvědomila, že jsem ve Druhé Dimenzi. Přesto jsem byla šokovaná, kam mě to můj prsten přenesl.

Skupina samozřejmě po krátké legitimizaci dostala povolení vejít, ale když už jsem si myslela, že i já proklouznu dovnitř, voják nás zarazil.

„Vy, stůjte! Náš zvěd tvrdí, že k nim nepatříte. Prokažte svou identitu!" stroze se na mě podíval. Cítila jsem, jak mi čelo zalévá pot. Než jsem však stačila cokoliv říct, slova se ujal ten pohledný kluk. Tak a mám po srandě. Teď mě prozradí a vojáci mě zatknou. A kdo ví, co se mnou udělají pak.

„Samozřejmě, že k nám patří. Na školu sice nastoupila teprve nedávno, ale můžu se za ni dosvědčit," prohodil ležérně, bez sebemenšího znaku nervozity. Lhát uměl dobře, to jsem musela uznat. Neměla jsem čas tvářit se nějak šokovaně, že mě nakonec neodhalil. Místo toho jsem na své tváři vykouzlila nevinný a ublížený výraz. Že mě jako voják nařkl z něčeho tak nehezkého.

„Opravdu? Dostalo se mi zprávy, že se objevila na louce nedaleko hlavního města. Jen tak, z čistého vzduchu," oponoval strážný. Kluk po mě šlehl krátkým pohledem, načež si povzdechl a zašátral v kapse.

„Byli jsme venku trénovat naše schopnosti. Váš zvěd se nejspíš překoukl zrovna ve chvíli, kdy se tady mé kamarádce nevydařilo jedno kouzlo. Opravdu je tu se mnou," řekl a podal muži jakýsi odznak se stříbřitými symboly. Ten se nejdříve podíval na ten symbol a pak přesunul svůj zlostný pohled na nás.

„Fajn, můžete projít," odsekl příkře a odznak klukovi vrátil.

Já sice úplně nepobírala, co se zrovna odehrálo, ale... přežila jsem. Byla jsem z toho venku. Nebo vlastně uvnitř. Uvnitř města. Jediný problém byl... co teď? Nacházela jsem se v Realii, vlčím království. A podle levitujícího hradu a slov stráže dokonce v hlavním městě. A nevěděla jsem vůbec nic. Neměla jsem žádné peníze – přičemž ty z lidského světa by mi asi moc nepomohly – a jedinou cenností byl prsten s půlměsícem, kterého jsem se ale nehodlala vzdát. Dokonce jsem tu ani neznala nikoho, na koho bych se mohla obrátit s pomocí.

„Ehm," ozvalo se za mnou výrazné odkašlání. Na svého zachránce jsem zapomněla v okamžiku, kdy jsem prošla branou. Snažila jsem se odtamtud co nejrychleji vypadnout, kdyby za mnou strážný chtěl poslat nějakého dalšího špeha. Proto jsem se taky nenápadně zase odpojila od skupiny studentů a myslela... no, že ten kluk šel dál s nimi.