Euralia - The White Wolf

Kapitola 6 - Dávej pozor na lovce

Ráno, poněvadž nám nikdo neřekl, kdy máme přijít, jsem vstala jako do školy. S velkou nevolí. Rozhodně se nedalo říct, že bych byla ranní ptáče. Pokud jsem mohla, vstávala jsem na oběd. Ovšem, tady hrozila smrt mě nebo mojí rodině a ani jedno jsem nechtěla nést za vinu.

Nad oblečením jsem chvíli váhala, ale nakonec jsem si oblékla pohodlné kalhoty a mikinu s kapucí. Koukla jsem z okna a usmála se. Přes večer nasněžilo, ale s výběrem oblečení jsem byla spokojená. Po první proměně se totiž moje tělo začalo "zdokonalovat". Byla jsem najednou silnější, nebyla mi skoro vůbec zima, lépe jsem viděla i slyšela. Na vlčí tělo to samozřejmě nemělo, ale i tak se to počítá. Také jsem o něco lépe viděla ve tmě a měla pocit, že dokážu snad cokoliv. Klidně z fleku vyhrát maraton. No dobře, to zas ne... A musím říct, že i moje sebevědomí trochu (hodně) stouplo. Byla jsem teď v lidském světě něco speciálního. Nemusela jsem se bát většiny zločinců, pokud také neměli nějaké magické schopnosti.

Sešla jsem dolů k ledničce a... nic. Bylo tam jenom máslo a pár jogurtů, které mimochodem nejím. Alespoň, že nám zbyly dva gumové rohlíky. Oba jsem je strčila do trouby a nechala napéct. Zrovna když cinkla trouba sešel dolů i Kieran. Popřála jsem tradičně dobré ráno a vytáhla oba rohlíky, aby se nepřipekly. Nasnídali jsme se v tichosti a vyšli ven bez jakýchkoli věcí do školy. Však byly také prázdniny. Bratr byl podobně oblečený, tak jsem se necítila tak divně, i když si lidé kolem nás pomalu klepali na čela. Musela jsem se znova usmát. Vždyť oni sami měli zimní bundy a kabáty, z čehož někteří stále klepali kosu. Není to dávno, co bych si poklepala na čelo s nimi.

Na kraji lesa jsme se mohli konečně proměnit a běžet. Byl to pro mě uvolňující pocit, přestože proměna bolela a byla pomalá, ale ne jako ta první. Doběhli jsme k osadě a hned nás přivítala Ellise. Také byla proměněná. Její barva byla hnědá, na hřbetu přecházela do zlata, břicho měla bílé a špičku ocasu černou, stejně, jako špičky uší. Já byla bílá a Kieran měl takovou krémově hnědou barvu s odlesky zrzavé.

„Pojďte za mnou," kývla na nás. „Mimochodem, Lio, máš krásnou barvu. Docela neobvyklou, tak čistě bílých vlků moc není."

„Neobvyklou? Vždyť je to naprosto obyčejná, a navíc jednolitá barva... Když budu v noci v lese lovit, všichni mě hned uvidí," uchechtla jsem se v odpověď. Pak mi došlo, jak to asi muselo vypadat. S tlamou plnou ostrých zubů a zlatě zářícíma očima. No, říkala jsem ale pravdu. Nepovažovala jsem svůj kožich za zrovna praktický. I když jsem musela uznat, že vypadá krásně.

„No, vlků s takhle čistou barvou je málo. Čistě černý vlk, čistě hnědý, zlatý, nebo bílý. Skoro každý má v kožichu alespoň jednu jinou barvu, nebo se mu mění odstín. Pro lovce bys byla určitě trofej."

„Lovce?" zeptala jsem se. Bylo možné... Ale to snad ne. Nebo ano? Mohli být ti muži, kteří nás přepadli, lovci? Měli divné kecy, to se musí nechat. A ani nebyli překvapení, když jsme se proměnila.

„Ano, poslední dobou se tu nějací potulují. Stopují nás už několik území, všem lezou na nervy, ale nedaří se nám je setřást. Jako klíšťata," zavrčela frustrovaně Ellise. Zato já šokovaně otevřela oči. Tak proto po nás šli! Mysleli, že patříme k téhle smečce! Tohle zjištění mě docela nakrklo. Prostě jsme jen s Kieranem byli ve špatný čas na špatném místě. Nebýt takové pitomé náhody, nic z těchhle událostí by se nestalo. Navíc to znamenalo, že nás smečka vlastně ohrozila. Stopují je už dlouho hm. Skvělý, takže když jsme teď členy i oficiálně, máme na krku další problém? odfrkla jsem si nakvašeně.