Euralia - The White Wolf

Kapitola 4 - Členové smečky navzdory nevoli

Vedli nás dlouhou dobu hloub a hloub do lesa, až jsme dorazili k jakémusi provizornímu táboru. Všude byly přístřešky ze dřeva a plachet, některé i zavěšené na stromech. Uprostřed stála polorozpadlá chata. Okolo ní byli v půlkruhu lidé a hleděli k jejím dveřím. Když jsme přišli blíž, uviděla jsem dva muže. Jeden byl starší, měl ledově modré oči a šedivé vlasy. Ten druhý měl stejné oči a vůbec mu byl celkově podobný, typovala jsem je na příbuzné. Něco povídal lidem okolo. Vypadá to, že u ostatních mají respekt. Jeden z nich je zdejší vůdce? Alfa? Náš únosce se protlačil davem a skopl mě i Kierana na studenou, špinavou zem před chatkou, naštěstí do jisté míry šetrně.

„Co jsi to přitáhl Dagare?" zeptal se s nechutí ten starý.

„Byli v lese, na stromě. Určitě špehovali na našem území. Jsou to také vlčí lidé." Nestačila jsem nic namítnout, rozhodně jsme nešpehovali. Starší muž to ale vycítil a zarazil mě rukou. Raději jsem poslechla, přeci jen jsem teď byla obklíčená a na nepřátelském území.

„Hm... Co s nimi? Musím se poradit se svým synem. Brzy mu již přenechám smečku, jsem starý a těžko ji utáhnu." Ha, je to alfa. Teda, zatím, lehce vítězně jsem se ušklíbla, že jsem to odhadla správně. Úšklebek mi ale rychle slezl z tváře. Co to děláš. Ani jako vlk nejsi neporazitelná. Tihle mají určitě víc zkušeností a rozhodně se neleknou, když se před nimi přeměníš. Nejraději bych se praštila rukou do čela, kdyby to teď nevypadalo trapně. Pocit nově získané síly mi dodal spoustu sebevědomí. Tolik, že jsem si snad začínala myslet, že na mě nikdo nemůže. Ale opak byl pravdou. Ve světě fantastických bytostí jsem byla nováček.

Z chaty vyšel cizí vlk a popadl mě za ruku. Moje instinkty se konečně probudily, s tím, jak jsem přestala být sebestředná. Cukala jsem sebou a vzpouzela se, ale nepustil mě. Docílila jsem pouze dovlečení do místnosti s kulatým stolem, kde už seděl starý alfa se svým synem. Ten, co mě sem přitáhl mi přikázal, ať se posadím a odešel. Vůbec se mi nelíbilo, že musím být zrovna v jejich přítomnosti. Jen jsem seděla a dívala se na ně. Sama.

„Co jsi dělala na našem území?" zněla první otázka.

„Nic. Byla jsem se s bratrem projít v lese. Na vaše území jsme narazili náhodou," odpověděla jsem popravdě.

„A jak máme vědět, že nejsi špeh, nebo tak něco..." zeptal se ihned mladý. Jen jsem pokrčila rameny. Kdybych jim řekla, že nemám zlé úmysly, tak by mi stejně nevěřili. Bylo to moje slovo proti jejich.

„Nejsem vlkem dlouho," vysvětlila jsem. Neměla jsem ani šajna, co s námi provedou nebo proč jsme se tak provinili. Po mém přiznání však nevypadali překvapeně. Nejspíš to tušili. Najednou se však otevřely dveře a dovnitř byl vhozen Kieran. Ptali se ho na ty samé otázky, pár jich přidali, jen tak pro informace a když odpovídal podobně, jako já, nevědomky přikyvovali hlavou.

„Mám pro vás návrh," začal alfa, „pokud se k mojí smečce přidáte dobrovolně, nezabiju vás."

„A co když se nepřidáme?" zavrčel vzdorně Kieran. I já se zamračila. Nelíbilo se mi, že nás nutil a už vůbec se mi nelíbilo být členem nějaké smečky. Na druhou stranu to byla dobrá příležitost dozvědět se víc o vlastním druhu.

„Tak budete trpět a umírat pomalu. Nemůžeme si dovolit vás pustit živé," zašklebil se starý. Jeho pohled ve mně vyvolával strach. Byl tak... slizký a zákeřný. Věřila jsem mu na sto procent a smrt jsem riskovat nechtěla. Ať už tu bolestnou nebo bezbolestnou, obojí byla hrozná věc.

„Dobrá," povzdychla jsem si tiše, avšak dostatečně na to, aby to všichni v místnosti slyšeli. Sklopila jsem pohled do podlahy, i když jsem s tím rozhodně nesouhlasila. Nechtěla jsem se podřizovat někomu takovému. Tenhle muž patří k těm, co vždy dostanou to co chtějí a to mě iritovalo. Jako malé dítě, chtěla jsem mu rozkopat tu stavebnici se kterou si hrál a smáznout ten triumfální úšklebek z jeho vrásčité tváře.

„Bude vás tu provázet Ellise. Všechno vám vysvětlí a naučí vás jak se chovat," spokojeně si promnul ruce starý a konečně odešel. Když se dveře otevřely znovu, stála tam tak čtrnáctiletá blondýnka. Vlasy měla po ramena, byla hubená a na svůj věk docela vysoká.

„Ty jsi Ellise?" zeptala jsem se a zvedla obočí. Ona přikývla. Malá holka nás má učit bojovat? Ale stejně ji radši nebudu podceňovat, protože v tomhle světě je očividně možné všechno, pomyslela jsem si trochu skepticky.

„Vy jste ti noví vlci? Chtěli byste něco vědět?" No opravdu. Chová se jako úplný Děd vševěd, zakoulela jsem očima. Nesnášela jsem typy lidí, kteří si hrají na něco, čím nejsou. Stejně jako jsem nesnášela lež a nevědomost. To, že jsem tyto dvě věci také používala je už jiná kapitola.

„Ano, pro začátek bych rád věděl něco o vlčích lidech," začal Kieran vstřícněji, než bych čekala. Sama pro sebe jsem se trochu zamračila, ale nic jsem nenamítala. Bude k prospěchu dozvědět se něco o své rase, on to tak musel myslet také.

„Nepřesuneme se nejdřív někam jinam?" Návrh se nesetkal s žádnými protesty, proto jsme se přesunuli ven.

Ellise nás zavedla kousek do lesa. Cestou jsem se dozvěděla, že je docela fajn a tamta vševědoucí, patolízalská osoba byla jen maska, protože v té chatě nás poslouchali. I stěny tady očividně mají uši, no.

„No, takže o vlčích lidech. Nejdřív bych měla začít tím, že vůbec nepocházíme z tohoto světa. Nebo možná ano, ale většinou zde nežijeme," rozmluvila se a já na ni nechápavě koukla. Vypadalo to, že si v hlavě přerovnává, co všechno nám říct. Opřela jsem se zády o strom po Kieranově vzoru, protože to vypadalo na dlouhý proslov.

„Vlčí národ a další magické bytosti ze Země odešli, když je lidé početně převážili. Nesnáší nás, protože jsme jiní a mocní. No, většina tvorů se zase nedokáže rozmnožovat tak dobře jako lidé, takže nás není mnoho. Místo, kde žijeme, se nazývá Druhá Dimenze, kde má každý vlastní království nebo území." Páni, to zní jako kdybychom se vrátili do středověku. Ale další tvorové? Jiná dimenze? Začíná to být příliš nereálné, pomyslela jsem si. Ellise však neměla důvod nám lhát. A když už, rozhodně by si vymyslela něco víc uvěřitelného, ne? Tím ale šokující novinky nekončily.

„My, vlci, dokážeme i kouzlit – ovládáme magie živlů. Každého přitahuje jeden ze čtyř: oheň, voda, země a vzduch. Mně třeba přitahuje voda. Umím dýchat pod vodou, tvořit proud, nebo vodu libovolně přenášet. Cvičením a učením se toho dá umět mnohem víc. Ohnivý Vlk zase může stát v ohni jak dlouho chce a nespálí se, a tak. Můžeme se dožít až tisíce let, stárnutí se sice nezastaví úplně, ale značně se zpomalí. I když někdo zemře stářím, není tak vrásčitý a ochablý, jako člověk. Vypadá mnohem mladší. Roky si ale počítáme podle lidí- Dagar třeba vypadá na třicet, ale je mu kolem stovky." Páni! Jestli se ale můžu dožít tisíce, čtyřicet let nic neznamená. A svoje živly jsme zatím taky neobjevili.

„Ellise!" Křik mě vytrhl z přemýšlení. Doběhli jsme k tábořišti a alfa rozkázal, že máme odejít domů. Rozloučili jsme se s Ellise a pádili pryč. Radši jsme se proměnili, abychom tam byli rychle. Už jsme strávili v lese přeci jen dost dlouho a vyvolávat zvědavost zrovna teď se mi moc nehodilo.

***    ***    ***

Dnes o něco kratší kapitolka, ale snad se také líbila. :))

Tess <3