Euralia - The White Wolf

Kapitola 15 - Závod

Asi po jednom kole se naše pořadí trochu ustálilo. Čekaly nás ale ještě čtyři další, takže mnoho věcí se ještě mohlo změnit. Já se sotva dostala do první desítky, běžela jsem devátá a mezi mnou a desátým závodníkem byla docela mezera. Rosalia byla pátá a Ian druhý, ale vypadalo to, že brzy bude ve vedení. Nojo, nafukuje se asi z nějakýho důvodu, pomyslela jsem si trochu trpce. Delilah naopak tvrdla někde na konci. Už z jejího pozdního příchodu bylo jasné, že běh nebude její největší kamarád.

Celkově v první desítce bylo málo vlků z mého ročníku, i přesto, že jsme měli od ohnivých náskok. Hned ze začátku předběhli skoro všechny naše. Zdejší tréninky musí být opravdu tvrdé, pomyslela jsem si. Rozdíly byly jasně vidět.

Ve třetím kole jsem se propadla ještě víc, někam na dvacáté páté místo. Naštěstí pro mě i Rosalia už nebyla na pátém, navíc to vypadalo, že je spíše explozivní běžec na krátké tratě nežli vytrvalostní, což jsem byla já. Vždy jsem si tak nějak intuitivně dokázala rozvrhnout síly tak, abych ze závodů vytěžila co nejvíce. Teď se mi to hodilo.

Vlci byli dozajista rychlejší než lidé. Všechny naše fyzické vlastnosti byly o dost rozvinutější a silnější, proto by asi většina zdejších trhala Olympijské rekordy, kdyby tohle zaběhli na Zemi. Na poměry Druhé Dimenze to ale nebylo nic hodného slávy nebo obdivu. Stejně jsem ale byla překvapená, kolik toho po proměně vydržím. A to jsem byla ve vlčím světě teprve nováček. Závodní ovál totiž mohl mít klidně i dva nebo tři kilometry, byl o mnoho delší než ten, který jsme měli na střední.

Když se blížilo poslední kolo, měla jsem už na krajíčku. Z čela mi tekly kapky potu a lapala jsem po dechu jako ryba na suchu. Notak, teď to nemůžeš vzdávat. Vítězství je skoro na dosah. A opravdu, Rosalia byla jen o dva lidi přede mnou. A mezi námi nebyl až takový rozestup, který by bylo nemožné překonat. Zaťala jsem proto zuby a dala do toho všechno. I kdybych se měla po závodě zhroutit – což bylo dost pravděpodobný – tak jsem chtěla tu namyšlenou nánu porazit. Soutěživý duch se ve mně holt nepopřel.

K cíli už zbývalo jen několik set metrů. Snažila jsem se zrychlit na úplné maximum, a přitom jsem nevnímala co se děje kolem. Nesoutěžila jsem o žádné první místo, zachovala jsem si pozici někde kolem toho dvacátého, přičemž mě obklopovali závodníci ze třídy Ignis 814 a Rosalia. Notaak, už jenom kousíček a máš ji! hecovala jsem se v mysli. Předběhla jsem ty, kteří mě dělili od Rosalie a pomalu doslova jsem jí teď dýchala na záda. Kdyby se otočila, určitě by se sakra lekla, protože jsem musela vypadat jako nějaké zvíře utržené ze řetězu, řítící se plnou parou vpřed. Kdyby přede mě někdo postavil překážky, proběhla bych přímo skrz a všechno zdemolovala.

„Mám tě!" zahučela jsem zadýchaně Rosalii do ucha, až se překvapeně cukla. V očích měla šok a zlost, nejspíš vůbec netušila, že běžím tak blízko za ní. Byla si svým vítězstvím jistá. Ovšem radost jsem jí dělat nehodlala.

Využila jsem toho krátkého momentu překvapení, kdy chudák zmatená lehce zpomalila a já tak měla možnost se rychle prosmýknout před ní. Těsně před cílovou rovinkou, takže neměla možnost to obrátit.

Pomalu jsem doběhla, zastavila se a téměř okamžitě se opřela rukama o kolena a snažila se vydýchat. Žaludek jsem měla jako na vodě a před očima se mi dělaly mžitky. Měla jsem pocit, že tohle jsou moje poslední dny, že mi odzvonilo a každou chvíli se sesunu na zem v mdlobách. A to se taky začalo dít. Pomalu ale jistě jsem cítila, že každou chvílí omdlím a sletím na zem. Když jsem se ale začala sesouvat, někdo mě chytil. Chvilku jsem nereagovala, než jsem na dotyčného pomalu otočila hlavu. Nebyla to Delilah, jak jsem čekala, ale Ian. Lehce jsem se zamračila. Proč teď? Proč ten náhlý zájem o moje dobro?

„Teda, nečekal jsem od tebe takový výsledky," povytáhl na mě obočí.

„Heee..." zasípala jsem a pak se rozkašlala. To bylo jediný, na co jsem se momentálně zmohla. „Jo, jsem totiž taky od narození génius," vrátila jsem mu to narážkou na jeho předchozí slova. Než jsem stačila říct cokoli jiného, všimla jsem si, jak si to ke mně kráčí Rosalia. Která vypadala, že vzteky snad bouchne.

Nejdřív jsem si myslela, že ji žere ta prohra v závodě, ale záhy mi došlo, že jsem se šeredně pletla. Bylo tu něco, co ji štvalo mnohem víc a tím něčím byl Ian a jeho ruka, která mě stále podpírala. Rosalia to místo totiž skoro doslova propalovala pohledem. Kdyby byl její magií oheň a ne země, nejspíš by z očí vystřelila lasery a tu paži mi propálila. Rychle jsem se Ianovi vysmekla a očima naznačila, že už dokážu stát sama.

„Dobrej závod, móc jsem si ho užila," protáhla jsem samolibě a nastavila ruku na přátelské potřesení mezi soupeři. Rosalia v ten moment vypadala, že praskne.

„Moc si nevyskakuj. Osobně se postarám, abys tady zažívala ty nejhorší roky svého života, Chrystal. A věř mi, že jsem toho dokonale schopná. Budeš ten největší ubožák na celém institutu a nikdo už o tebe nezavadí ani pohledem. Užívej si, dokud můžeš, protože brzo ti nastane peklo," poslala mi myšlenku, aby ji nikdo jiný neslyšel a na venek se snažila ovládnout svůj zkřivený obličej.

„Ale jistě. I když bych se být tebou nechlubila, tvoje výhra byla pouhá shoda náhod a štěstí," odfrkla si Rosalia a stiskla mou ruku. Nebo ji spíš začala drtit. Sykla jsem bolestí a snažila se uchovat si ten výmluvný úsměv. Naštěstí tím náš rozhovor skončil, protože slečna dokonalá se rychle otočila, tak aby mě málem švihla svými dlouhými vlasy, a nakvašeně odkráčela do davu svých fanynek.

Lehce jsem si povzdechla. Na jejích slovech totiž bylo něco pravdy. Dokázala jsem ji porazit jen díky tomu, že mě podcenila a že jsem ji překvapila těsně před koncem. Sice byla také vyčerpaná, ale myslela jsem si, že kdybychom běžely ještě jedno kolo, nakonec by byla vítězkou naší sázky ona.

„Je fakt dobrá, sakra," zabručela jsem s nevolí, ale musela jsem to uznat. Jestli ji chci porazit příště, budu muset trénovat a fakt se snažit. Nikdy jsem pro běh nic nedělala, jelikož jsem v něm přirozeně vynikala. Zpět na Zemi jsem byla nejlepší ze třídy a jedna z nejlepších na škole, což mi stačilo. Neměla jsem potřebu pro to tvrdě makat, jako někteří. Tady to ale bylo jiné.