Euralia - The White Wolf

Kapitola 7 - Zasvěcení do života vlčího lidu

Po chvíli oba vylezli z povozu a Ellise vytáhla z opasku dvě krátké dýky a vyzvala Kierana k boji. Vedl si docela obstojně, ale nakonec stejně skončil beze zbraně, na zádech na zemi a s nožem u krku. Ellise, ačkoliv se to nezdálo, byla dobrá bojovnice. Na svůj věk. Jak jsem říkala, neměla bych tady nikoho podceňovat, kývla jsem si na souhlas a trochu znervózněla.

Přišla jsem na řadu. S knedlíkem v krku jsem zvedla svou zbraň a postavila se. Ellise se při boji zaměřila na mou pravou ruku. Naštěstí mi vždy nějak dala najevo, kam chce seknout. Jinak bych už byla samý šrám... její údery se ale odvracely těžko. Měla sílu a byla rychlá. A to jsem předpokládala, že nás ještě šetří a nebojuje naplno. Já jsem ale zase byla poměrně obratná a snažila se předvídat co udělá. Jednou se mi to nepovedlo a skončila jsem na zemi. Ellise se pomalu přibližovala a já to uviděla. Už se mi chystala zasadit pár ran, abych z toho nevyšla tak lehko, ale ve chvíli její nepozornosti jsem jí zkusila podkosit nohy. Úplně to nečekala, ale bylo vidět, že i s tím počítala. Trochu zavrávorala a málem spadla, ale nakonec se jí podařilo rovnováhu vyrovnat. Já se zatím snažila postavit na nohy, ale ona se vzpamatovala rychle a zase mě složila na lopatky.

Takhle to pokračovalo ještě několik hodin, než jsme byli s Kieranem strašně unavení, rozlámaní a hladoví. Jen párkrát se nám ve šťastných chvílích podařilo získat převahu. Ale vždy jen na chvíli, Ellise nás vždycky porazila a pak nám řekla, co jsme dělali špatně a předvedla to správně. Každopádně říkala, že na začátečníky to není vůbec špatné a asi pro to budeme mít vlohy, což by smečce dost přineslo.

Když přišli na řadu otázky, nedočkavě jsem poposedla na kameni. Při boji jsem si totiž všimla, že řezné rány mě, Ellise i Kieranovi zarůstají. A to jakože dost rychle. Ale neměla jsem čas se na to ptát, musela jsem se soustředit na odrážení a protiútoky. Dřív se tohle nedělo, jako dítě jsem krvácela stejně jako ostatní, když jsem se poranila. Je to další vedlejší účinek proměny?

„Já bych měla otázečku, Ellise. Když jsme bojovali, všimla jsem si, že nám rány vždy srostou, aniž by vytekla jediná kapka krve, nebo tam zůstala jizva. Jak to?"

„To je normální vlčí vlastnost. Každý ji má, ale jinak rozvinutou. Počítá se to podle síly, čím silnější, vytrvalejší a rychlejší vlk je, tím vážnější rána mu může zarůst. Myslím, že před dvaceti lety žil jeden drsňák, kterému se prý zahojilo i probodnuté srdce. Ovšem pak mu jeden protivník v aréně usekl hlavu. To už se nemůže zahojit, ani kdyby mu ji hned zase přindali k tělu." Trochu se mi zvedl žaludek při představě té scény.

„A ty jizvy prostě vlci z řezných ran nemají. Jizvu máš jen v případě, že po tobě někdo vrhl kouzlo, nebo když je zbraň otrávená určitým jedem." spokojeně jsem se zavrtěla. Líbila se mi představa, že nebudu mít jizvy a rány mi rychle srostou. Obzvlášť pokud se bude moje budoucnost skládat z boje o přižití a o území. Stále jsem s tím nebyla smířená.

„A jak se tu vlci vůbec vzali? Nebo spíš, jak se dostali ze Země pryč do Druhé Dimenze?" zeptal se zase Kieran. Ellise se při této otázce zamračila, ale za chvíli si vzpomněla. Vypadalo to na opravdu dlouhé vyprávění.

„Nikdo vlastně neví, jak nadpřirození tvorové vznikli. O vlčím lidu se však vypráví taková legenda, že když andělé sestoupili na Zemi, první zvíře, které uviděli byl vlk. Aby co nejvíce splynuli se zdejším životem, vzali na sebe jeho podobu. Později ale zjistili, že nejvíce inteligentní obyvatelé této planety jsou lidé. Nemohli už ale svou podobu změnit podruhé, podařilo se jim to jen napůl. Tak vznikli lidé, co se mohou měnit ve vlky." Jak absurdní. Andělé? Všechno se to nějak zamotává.

„Takže andělé a démoni... také existují? Co třeba upíři?" zeptala jsem se pochybovačně ale s jistým očekáváním. Na tuhle otázku jsem byla zvědavá už dlouho.

„No... je pravda, že temné a světlé síly existují. I tvorové podobní tomu, co lidé nazývají upíry. Jen je to všechno trochu jinačí a složitější. Už je to dávno, co o nás lidé měli nějaké pořádné informace a co se nadpřirozeno na Zemi neskrývalo. Pravda už se za tu dobu skryla pod návaly výmyslů a lží."

„A jaké to vlastně je ve Druhé Dimenzi? Jak se tam ty bytosti vůbec dostaly?" zeptal se Kieran. I on byl zvědavý jak to tam chodí.

„Druhá Dimenze byla objevena už někdy za dob středověku. To byly také fámy o našich rasách nejrozšířenější a pořádalo se na nás nejvíc honů. Proto se sešli ti nejmocnější zástupci svých ras a pomocí své magie vytvořili zbrusu nový svět, kde bychom všichni byli v bezpečí," odpověděla Ellise a zatvářila se trochu komplikovaně.

„Takhle to možná zní jednoduše nebo jako další legenda, ale je to pravdivá událost. Všichni ti zástupci a spousta jejich podřízených byla pro stvoření nové dimenze obětována. Jejich sebevražedná mise však ochránila jejich potomky." Oklepala jsem se. Tak takhle to tedy bylo. Vzdali se svého života, aby byly mladší generace v bezpečí. Nebo možná prostě jen proto, aby zachovali svou rasu. To bylo jedno, tak jako tak jsem tu skutečnost vnímala jako velký čin.

„Počkej, takže to znamená, že v Druhé Dimenzi vůbec nežijí lidé?" zeptal se pro změnu Kieran, čímž skočil Ellise do řeči.

„Vlastně ne. Neměli by se tam vůbec dostat a pokud ano, nejspíš by z toho byl velký průšvih. Nejvíce podobnou rasou k lidem jsou čarodějové. Samozřejmě, ostatní národy na sebe mohou více, či méně, vzít lidskou podobu, třeba jako my," obeznámila nás se situací Ellise. Jistě, dává to smysl. Když ještě všichni žili na Zemi, museli s lidmi nějak splynout. Kdyby se po ulicích procházelo nějaké monstrum, hnedka by to mělo spočítané, pomyslela jsem si.

„A co naše území ve Druhé Dimenzi?"

Ellise nejdříve nadhodila nechápavý pohled, než jí došlo, že se zajímáme o to, jak se jmenuje vlčí země. A všechny další věci okolo.

„Asi už jsem to někdy zmiňovala – většina ras žije ve svých vlastních královstvích. Tenhle systém se zachovává už dlouho, na rozdíl od lidí spousta z nás vyžaduje mít nad sebou nějakou mocnou autoritu. Království vlčího lidu se jmenuje Realion, podle svého zakladatele. Sousedí s menším královstvím hadích lidí a ještěřího národa. Z druhé strany se nachází království bestiálů, Moraimal. S nimi máme také nejhorší vztahy."

Zajímalo mě proč, ale místo další otázky jsem jen pokývala hlavou, že rozumím. Však určitě budu mít dost času se na to ještě zeptat. Už teď jsem se bála, že moje hlava tuhle hromadu nových informací nebude schopná přijmout.

„Mimochodem, říkala jsi že každý národ má své území, tedy království. Kdo tedy vládne vlkům?" zajímal se Kieran.

„Nynější král se jmenuje Jeremyah Seran Realion. Má ženu Améliu a syna Sharena, kterému je... devatenáct? Bude příštím nástupcem na trůn. Jeden čas ale kolovaly fámy, že mají i další děti, které by o tuhle pozici mohly soupeřit. Nic takového se ale nepotvrdilo," mávla rukou Ellise. Ani jsem se nedivila, že se něco takového povídalo. Královská rodina musela být přeci super populární. Slavní lidé na sebe strhávali pozornost už jen pouhou existencí, takže nebylo divu, že o nich vznikaly kdo ví jaké spekulace.

„Jak ale může král vládnout vlkům tady?" zajímalo mě. Ellise se uchechtla.

„Nám nevládne, jak by také mohl? Z jiné dimenze? Stručně řečeno, na Zem se posílá všechen odpad, který ve Druhé Dimenzi nechtějí. Vrahy, zločince a jiné problémové entity," ušklíbla se. Jindy by mi to přišlo jako přátelské gesto, ale s tím, co vypouštěla z úst jsem to tak rozhodně nebrala. Právě naopak, nahnalo mi to strach.

***    ***    ***

Och, vysvětlování stále pokračuje! Pardon! xD

Alespoň na konci jsem vám to snad vynahradila. A pozooor, od příší kapitoly už začíná ta slibovaná akce, takže se připravte ^^

Tess <3