Euralia - The White Wolf

Kapitola 14 - Vzájemná nevraživost

Stihla jsem to. Vyloženě jsem se přiřítila jako vítr, jen abych viděla, jak se skupina studentů rozcvičuje a přichází k nim muž ve středních letech. Nejspíš profesor. Nenápadně jsem se zamíchala mezi studenty vzadu a odolávala pokušení po tom zběsilém běhu vyplivnout plíce a s nimi snad i svou duši. Trhala jsem rekordy, takhle rychle jsem se snad nikdy nikam nedostavila, když jsem byla ve skluzu.

Pohledem jsem se snažila najít Delilah, ale vypadalo to, že ta ještě nepřiběhla. Opravdu, profesor dokončil výčet úkolů, které nás dnes čekaly a ona teprve přibíhala.

„Proč jsi tu pozdě?" otázal se přísně s nesouhlasným pohledem.

„Uh, já... byla... byla jsem se ještě převléknout. Zapo... zapomněla jsem. Omlouvám se, pane," dostala ze sebe Delilah zadýchaně. Bohužel, žádný soucit si tímhle výkonem nezískala. Profesor ji poslal udělat padesát kliků jako trest.

Překvapivě po splnění trestu se Delilah vydala směrem ke mně. Vypadalo to, že tu také nemá žádné přátele – vsadila bych se, že za to mohla její užvaněná pusa a neschopnost udržet tajemství.

„Hej. Jakto, že jsi to stihla?" hodila po mně napůl uražený pohled. Jen jsem si odfrkla. Hmph, to by se ti líbilo, nebejt v tý kaši sama, co? Škoda že ti takovou radost nedopřeju.

„Zdrhala jsem jako o život. Byla bych fakt naštvaná, kdybych to při vší snaze stejně nestihla," odpověděla jsem polohlasem, protože profesor dal povel k rozcvičování. Nechtěla jsem vypadat, že nedávám pozor. „Navíc bych asi chcípla, kdybych po tom běhu měla dělat kliky," dodala jsem a mírně se otřásla, na což se Delilah zasmála.

Zbytek dopoledne probíhal... velmi nepříjemným způsobem. I když vlci měli dozajista lepší fyzičku než lidé, být několik hodin v kuse na nohou nebyla žádná hračka. Nejdřív jsme se pořádně protáhli a hráli nějaké jednodušší hry. Pak přišlo na řadu lehčí posilování a cvičení. Samozřejmě jsme mezitím měli i přestávky na pití a odpočinek, ale pochybovala jsem, že se odpoledne udržím na nohou, jestli to takhle půjde dál.

A k mé smůle, v polovině času se k nám připojil další ročník. Ignis 814, tedy lidé s ohnivým elementem převážně o rok starší. Na věk se tu v Institutu příliš nehledělo, jelikož každý svou magii ovládal jinak. Některým trvalo déle zvládnout základy nebo měli problém se ovládnout. Nebylo to ale tak, že by tito problémoví vlci museli nastoupit, až když budou mít svou sílu pod kontrolou. Na tom měla z velké části podíl hrdost vlčího lidu. Nikdo nechtěl být v prestižním Institutu za ňoumu...

Netušila jsem, zda následný sled událostí popsat jako dobrý, či špatný. Náš profesor se domluvil s druhým učitelem na běžeckém závodu mezi třídami. A v ročníku Ignis 814 byl Ian. Krátce jsem se s ním setkala pohledem a pak rychle uhnula. Naše poslední setkání přeci jen nedopadlo zrovna nejlépe.

„Chrystal? Chrystal, posloucháš mě?" zatřásla mým ramenem Delilah. Trochu jsem sebou cukla, protože jsem na tohle oslovení nebyla zvyklá. Zprvu jsem na něj nereagovala.

„Uh, jo, jo, co jsi říkala?" optala jsem se zahanbeně a sledovala její nesouhlasný pohled.

„Ptala jsem se, jak jsi na tom s během. Budem mít závod," zopakovala.

„No, nevím. Asi dobře?" pokrčila jsem rameny, „Nikdy jsem s běháním problém neměla, dokonce bych řekla, že mi jako jedno z mála věcí, jde." Heh, možná bych mohla být trochu skromnější. No, co už, nechám si to na příště, zkroutila jsem rty do sebevědomého úšklebku. V běhu jsem si poměrně věřila.