Zákon silnějšího

5.kapitola

Ze spaní mě probudily ruce, které mi třásly rameny. Otevřela jsem oči do tmy pokoje a okamžitě sebou začala zmítat.

„Uklidni se, to jsem já!" sykl na mě šepotem hlas, který jsem rozeznala jako Lokiho.

„Jak se mám uklidnit, když se mnou třepeš a nevím, že jsi to ty."

„Pššt! Vstávej, musíme zmizet," zakryl mi dlaní pusu, čímž umlčel mé další rozespalé stížnosti.

Nechápala jsem, co se děje, dokud kolem oken neproletěla kometa, ehm, tedy Iron Man a já neslyšela zvuk střelby ozývající se někde v mrakodrapu.

„Byli jsme napadeni? Kým?" ozvala se, jen co Loki oddálil ruku od mých úst. Po tmě jsem hledala papuče, a když jsem je našla, už mě Loki tahal za loket ke dveřím.

„Nevím, kdo to je, ale jdou po nás dvou, slyšel jsem, že mě mají dostat živého," Loki vykoukl do chodby a pak mě začal tahat ke schodišti.

„Mají tě dostat živého a říkáš, že jdou po nás?" analyzovala jsem, co řekl, „no počkej, oni jdou po tobě! Proč mě taháš sebou?" Snažila jsem se z jeho sevření vyprostit, ale držel pevně.

„Stark mi po Jarvisovi vzkázal, ať nás dostanu do bezpečí krytu, který je pod zemí, tam by se neměli dostat a tam právě teď míříme," prošel dveřmi ke schodišti, když mu kolem hlavy proletěla kulka, „tudy to nepůjde."

„Oni po nás střílí! Neříkal jsi, že tě chtějí živého?" rozběhla jsem se chodbou k výtahu, který byl ale obsazen a pravděpodobně směřoval k nám do patra.

„Loki, co budeme dělat?" ze dveří u schodiště už vybíhali chlápci navlečení v černém oblečení se zbraněmi v rukou a začali postupovat směrem k nám. Byli jsme ve slepé uličce, před námi oni, za námi výtah. Všimla jsem si, jak Loki z rukávů tuniky vytáhl železný předmět. Vrhací nůž po chvíli proletěl vzduchem a zabořil se do těla jednoho z našich útočníků. Já celou dobu věděla, že má něco v rukávu, říkala jsem to! Loki stál tak, aby mě kryl, ale muži před námi postupovali bez střílení.

„Půjdete s námi, vy i ta žena," řekl muž vepředu se špatným přízvukem a já zavrtěla hlavou.

„Rozhodně s nimi nikam nejdu, Loki." V pyžamu už tuplem ne. Ozvalo se tiché cinknutí a za mnou se otevřely dveře výtahu. Ven vylezlo asi šest dalších mužů a já se přitiskla k Lokiho zádům a vyhledala jeho ruku, abych ji stiskla.

„Za žádnou cenu mě nepouštěj," zašeptala jsem a s hrůzou sledovala chlapa, který si to ke mně namířil s injekcí v ruce. Kopla jsem ho do kolena a praštila pěstí do boku hlavy a doufala, že zasáhnu spánek. Nebudu jako ovce, bez boje se nedám. Loki se zařídil podle mě, pustil mou ruku (já mu říkala, že mě nemá pouštět!) a začal se s trojicí před sebou bít.

U mě to ale byla chyba lávky, zvládla jsem na moment vyřadit jednoho ze šesti vojáků a proti zbývajícím jsem neměla žádný výcvik, tedy ani žádnou šanci. Ucítila jsem bodnutí na krku, jak mi jeden z nich zabodl jehlu, a další dva ke mně vrhli a strhli mě na zem. Všechno se zpomalilo a zvuk přicházel z větší a větší dálky, a já sledovala, jak je Loki přemožen a znehybněn stejně, jako já. Tma, která pak následovala, pro mě byla vysvobozením.

Nechtělo se mi vstávat, ani otevírat oči. Záda mě trochu bolela, tak jsem zvedla ruce s tím, že upažím, jenomže to jaksi nešlo. Trhla jsem rukama, něco zachřestilo a já sykla bolestí. Otevřela jsem teda oči a předpažila, abych se podívala na policejní pouta, které mi seděly na zápěstí.

„Hej, já mám pouta. Jsem spoutaná," vyblekotala jsem a začala přemýšlet, kde se všechno zvrhlo a já skončila takhle.

„Skutečně dobrý postřeh," ozval se Loki a já si vzpomněla, co se stalo v Avengers Tower. Otočila jsem hlavu a podívala se na boha, sedícího na zemi vedle mě.

„Co se stalo?"

„Zatímco jsi spala, byl tady jejich generál a popovídali jsme si. Říkají si TERROR," rozpovídal se jindy málomluvný bůh.

„Teror? Jako zkratka teroristů?" nechápala jsem. Loki mou otázku nepovažoval za hodnou odpovědi.

„Řekněme, že se nabourali Furymu do počítačů, našli spis o mně a mých činech a dali si tu práci, abych je poctil svou přítomností. Konečně někdo, kdo ví, jak důležitý jsem."

„Tak nějak nevím, kde do toho zapadám já," zachřestila jsem pouty.

„No, řekl jsem jim, že máme mezi sebou nehmotné pouto, které by mohlo skončit mojí smrtí, pokud by se tě chtěli zbavit," věnoval mi jedno ze svých šílených pousmání.

„To je blbost, oni ti to sežrali?" čepýřila jsem se. Nikdo přece není tak blbý.

„Uvědom si, že jsem bůh lží, trochu skoro pravdivého lhaní ti právě zachránilo tvůj bídný život."

„A kde je ta pravda? Žádné pouto není, ověřovali jsme si to."

„My ano, ale Fury to ještě nedal do složek, takže oni si myslí, že jsme svázaní," vůbec mi to na klidu nepřidalo. Začala jsem přemýšlet, kdo by mohl mít takovou moc, aby Furymu před nosem vyfoukl boha. Američané to nebudou, o tom by nás snad informovali a už samotný fakt, že mají generála... Rusové, ti mě napadli hned po Američanech. Pochybuji, že by se o nás zajímali třeba takoví Číňané nebo Japonci. Ti myslím ani takové teroristické skupiny snad nemají. Nebo jsem o tom aspoň neslyšela.

„Jsi v pořádku? Allasso?" z úvah mě probralo až moje jméno a já se podívala na Lokiho. Bylo to poprvé, co mi řekl jménem.

„Je mi blbě," přiznala jsem se, „řekněme, že já a sedativa a anestetika nejdeme moc dohromady."

Žaludek už začal protestovat a já se snažila silou vůle zabránit tomu, aby ze mě vyletěl jeho obsah.

Loki vstal a přešel ke dveřím, na které zabouchal.

„Mé společnici není dobře," křikl do okénka, které se na vrchu otevřelo. Zavřela jsem oči a modlila se, abych se před nimi nepozvracela. To by bylo vskutku ubohé i na mě.

Skutečně sedím v ambulantní místnosti a mám v ruce kapačku? Která zabrala asi půl hodiny po tom, co mě vytáhli z cely a já jim poblila chodbu. Přede mnou seděl na otočné židličce chlap v olivové uniformě se silným ruským přízvukem. Stihla jsem se z rozmluvy mezi ním a Lokim dozvědět, že tato organizace není čistě ruská, jak jsem si myslela. Doktor, který mi kapačku zaváděl, měl vousy jako Mohamed, třeba. Zřejmě spojení talibánců a ruské mafie nebo něco podobného. Mají mafiáni generály? Hm, asi ne.

„... a proto jste tady," domluvil muž a já zpozorněla samozřejmě až po tom, co objasnil svůj plán Lokimu. Takže jsem z něho neslyšela ani písmenko. Promnula jsem si oči, jak nejvíc mi pouta dovolovali, a podívala se na boha neplechy stojícího za mnou. Podíval se na mě koutkem oka a pak svůj zrak upřel znovu na generála.

„Je vám ale jasné, že S.H.I.E.L.D. udělá vše, co bude v jeho moci, aby mě získal nazpátek."

„Dosud nás nenašli a věřím tomu, že několik dalších dní ani nenajdou. Do té doby budeme dávno mimo hranici jejich působení. Rozumím tomu tak, že naší věci pomůžete, Loki?" dovolil si muž familiérní oslovení a já si představila, jak Loki přikývl, protože se generál zatvářil spokojeně a plácl mě přes stehno. Za to si ode mě vysloužil zamračení.

„Jen co se dievočke udělá lépe, přesuneme vás na místo vhodnější pro vaše postavení," a s tím odešel. Otočila jsem se, abych na Lokiho viděla.

„Cos to, u všech bohů, zas provedl?"