Zákon silnějšího

21. kapitola

Malý Loki se mi ztratil někde v chodbě a já se ocitla ve scéně z filmu, kde se Loki ve zbrojnici Asgardu dozví o jeho pravém původu. Bylo neskutečně srdcervoucí sledovat Lokiho zničeného pravdou o tom, že není Odinův syn, ale obr. Slzičky mi ukáply, skutečně. Bylo to přesně jako ve filmu, jenom víc emočně procítěné. Odin upadl do svého spánku, a i jeho mi v tu chvíli bylo líto. Toto je ta chvíle, kdy se něco v Lokim zlomilo a pokazilo. Vidět to na vlastní oči bylo... smutné. Moc smutné.

„Vím, že jsi tam, Allasso."

„Ty si mě pamatuješ?" vyšla jsem zpoza sloupu po tom, co stráže odnesli Odina. Čekala jsem, že si mě jeho starší já nebude pamatovat. Co mě přivádí na otázku, zda tyhle vzpomínky budou ovlivněny mou přítomností, až se vrátíme do skutečného světa. Bude si Loki pamatovat Allassu z dětství? Doufám, že ne. Už tak by mu v hlavě udělala guláš.

„Samozřejmě, že si tě pamatuji. Nezměnila ses. Předpokládám, že jsi slyšela vše, co se tady událo," přistoupil ke mně a zadíval se na mě těmi jeho zelenými kukadly.

„Znám tuhle scénu," přitakala jsem a položila mu ruku na tvář, „ale stejně je mi pořád do breku, když ji vidím."

„Jsem monstrum, Allasso, nestvůra, kterou se děsí malé děti!" už zase křičel, „celý můj život mi lhali!"

„Pšššt, Loki, Loki, podívej se na mě," chytila jsem jeho tvář do rukou, „nejsi žádné monstrum ani příšera z pohádek. Jsi největší mág, jakého znám, skvělý přítel, milující syn a dobrý bratr, nejsi žádná nestvůra. Ano, lhali ti, ale k čemu by ti byla pravda? Oni tě milují takového, jaký si! Ať Ás či mrazivý obr, ještě pořád jsi něčí syn a bratr. To se nikdy nezmění."

Utápěla jsem se v těch uslzených zelených tůňkách a po tváři mi tekly vlastní slzy. Kdyby Loki našel nějaké zastání hned po tom, co se dověděl pravdu, možná by bylo všechno jinak. Přistoupil ke mně a objal mě, schoval si tvář do mých vlasů u krku a plakal.

„Děkuji ti, Allasso, děkuji ti," cítila jsem, jak jeho tělo se stává nehmotným, až se nakonec rozplynul a s ním i okolí. Je možné, že jsem osvobodila jeho další část?

„Je čas," ocitla jsem se zase na plošině a vedle mě Loki. Už nebyl modrý, aspoň nějaký pokrok.

„Thanos tě všude hledá," podívala jsem se mu do očí. Ano, tohle byl ten můj Loki. Skutečný Loki, pán tady té mysli.

„Stíním nás, ještě chvíli nás neuvidí. Trpěla jsi hodně, zatímco jsem sbíral síly?" položil mi dlaň na tvář. To je zájem, co slyším v jeho hlase?

„Řekněme, že nutné zlo jsem přežila. Dejme se do práce, chci odsud co nejdříve vypadnout a probudit se ve věži."

Spustil ruku a rozhlédl se kolem nás.

„Zvládneš to?"

„Na to se mě ptáš teď?" pousmála jsem se, vzala ho za ruku, propletla naše prsty a stiskla, „Zvládnu to. Kdyby ne, věřím..." že si pro mě přijdeš? Kéž by. Zavrtěla jsem hlavou se smutným úsměvem. Kdybych zůstala uvězněná u Lokiho v mysli, došel by si pro mě? Nebo by i se mnou v hlavě dál žil svůj život? Nevím. Můžu skutečně jenom věřit, že se to podaří a on Thanose vyžene. V nejlepším případě zničí.

„Začneme," probudil mě z myšlenek Loki a já přikývla.

Co přesně se událo? Sama nevím. Všude kolem se zvedal vichr, hvězdy svítily, země se točila. Slyšela jsem křik a byl můj vlastní, když se Thanos objevil za mnou a hrudníkem mi prohnal ruku. Mé srdce držel na dlani. Bilo. Kupodivu.